Můj kousek štěstí

Kdo uteče, vyhraje

Sám osud zrežíroval naše setkání. Našli jsme se ve studeném lednu v hospodě, která měla zázrakem otevřeno. Už zase jsme se pohádali. Nechtěla jsem s ním zůstat v jednom bytě.

Ve zlosti jsem na sebe hodila kabát a utíkala ven. Zapomněla jsem, jaká je tam zima. Zapomněla jsem na všechno na světě, protože se zrovna ukázalo, že můj muž a ta bosorka se pořád scházejí. I když svatosvatě slíbil, že s ní skončí.

Nestalo se tak. Ochotně mě o tom informovala jeho kolegyně, která je přistihla během dne dvakrát. Nejdřív se líbali drze poránu v práci na chodbě, po pracovní době byli viděni v nedalekém bistru, kde se chovali jako zamilovaní gymnazisté.

V kapse kabátu jsem naštěstí nahmatala klíč od chalupy, vždycky ho tam mívám. V tomhle počasí na chalupu nejezdíme, zmrznu tam, ale nechtělo se mi být s manželem pod jednou střechou. Byl konec. Teď už ano.

Po patnácti letech. Jak se mám rozvést? Neumím to, nikdy jsem to nedělala. Chatová osada byla pustá a prázdná jako moje hlava. Nikde žádné lidské stopy. Do sněhu se otiskly jen stopy ptáků a čehosi většího, snad lišky.

Zatopit byl úkol pro vraha. Zabalená do dek jsem se tiskla ke kouřícím kamnům. Po dvou čajích s rumem jsem navzdory zimě dokázala asi na dvě hodinky usnout. Pak jsem podrobila promrzlý objekt kontrole a došla k neradostnému závěru, že kromě čaje a rumu tu není nic.

Ani sušenky. A balené vody jen asi tři loky. Umřu hlady, žízní a zoufalstvím. Vyhrabala jsem prastaré gumáky a vydala se po lesní cestě do hospody. Mnoho jsem si od toho neslibovala. Když budou mít zázrakem otevřeno, jak se postaví ke skutečnosti, že nemám ani korunu? Ale hostinský mi na toto sdělení odpověděl přátelským úsměvem, trochu jsme se znali.

Navíc jsem vypadala tak zbědovaně, že by se nade mnou kámen ustrnul. Řekl, že mi to napíše na futro, a přinesl mi guláš a pivo, později čaj s rumem. Divila jsem se, jak je možné, že mi v mé neradostné životní situaci guláš tak chutná.

Venku hustě sněžilo. Ten, kdo osaměle seděl v koutě, si najednou přinesl pivo ke mně. Poznala jsem starého kamaráda z osady, Radka. Myslela jsem si, že v chatách nikdo není, protože jsem neviděla žádné stopy.

Radek se smíchem odpověděl, že je v hospodě tak dlouho, že stopy už dávno zapadaly. Zajímavá shoda okolností: Radek byl můj dávný obdivovatel. Fajn kluk, moc se mi líbil, ale vždycky jsem ho odmítala s tím, že jsem přece vdaná.

Naše setkání zřejmě připravil sám osud. Radek byl rozvedený. Často mluvil o tom, že ho samota ničí. Objednala jsem si další čaj s rumem a Radkovi sdělila, že vlastně už vdaná nejsem... Michaela S. (57), České Budějovice .

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden