Kolegyně se chtěla stát veselou vdovou

V manželství byla naše paní Kamila dlouhodobě nešťastná, a tak se upnula na předpověď. Nic se nesplnilo, osud jsme musely vzít do svých rukou my.

Moje kolegyně Kamila byla vždycky tak trochu podivín. V práci téměř nepromluvila slovo, často její ústní projev za celý den spočíval pouze v pozdravu ráno a pak odpoledne, když odcházela. Do našich ženských debat, se nikdy nezapojovala, neřešila s námi recepty, děti, ani chlapy. Byla tajuplná jako hrad v Karpatech. Když si tak vzpomínám, poprvé na sebe pořádně upozornila, když začala zničehonic obvolávat pražské hřbitovy. Telefonáty vypadaly jako podle kopíráku. Zeptala se vždy, zda nemají volný hrob, pak přešla rovnou na cenu a nakonec padla otázka, zda by bylo místo posledního odpočinku volné do poloviny prosince. Všechny v kanceláři jsme okamžitě zpozorněly. Už ani nevím, která z nás to vytrousila za naše zdi, ale brzy to vědělo celé patro a záhy všichni v podniku. Některé začaly různě kalkulovat a vymýšlet možné varianty toho, co se asi tak v rodině této kolegyně mohlo stát.

Naše rady odmítala

Připadalo nám to trochu nezvyklé. Kdo na začátku listopadu může tušit, že bude mít v rodině za šest týdnů pohřeb? Ale pak jsme to hodily za hlavu. Čtrnáct dnů trvalo toto pohřební období naší kolegyně. Pak mi konečně došly nervy a říkám jí: „Kamilo, mám známého hrobníka na jednom z okrajových pražských hřbitovů. Nechceš tam se mnou zajít, že by ses zeptala rovnou?“ Zabreptala něco ve smyslu, že asi ne, že si to ještě musí rozmyslet a odběhla. Jedna z kolegyní, Jarmila, na mě od stolu zamávala, že už všechno ví. Ta dokázala zjistit opravdu všechno. . „Ty opravdu nevíš, proč shání Kamila hrob? Kartářka jí řekla, že se její manželské problémy na konci roku vyřeší. Že její muž druhý prosincový týden nečekaně umře.“ Věděla jsem, že kolegyně mají smysl pro hodně černý humor, ale tohle bylo i na mě moc. Hned, jak se Kamila vrátila, jsem na ni uhodila. A ona tu strašnou historku potvrdila. Podle kartářky z ní už za měsíc bude vdova. A ona jí věří. Proto hledá hrob.

Už se viděla vdovou

S blížícím termínem skonu manžela kolegyně atmosféra u nás v kanceláři zhoustla napětím. Kamila se totiž na skon svého muže upřímně těšila. Věděli jsme, že to u nich už dlouho nefunguje. Den ode dne vypadala budoucí vdova natěšenější. Zato my jsme z toho měli trauma. Kamilin muž se zjevně těšil báječnému zdraví. Co když jeho žena, když zjistí, že neplánovaně nezemřel, mu na onen svět pomůže? Nakonec jsme všemu nechali volný průběh. Stejně by nám nikdo nevěřil. Prosinec se přehoupl do druhé poloviny a nic. Manžel nezemřel. Došlo nám to v momentě, když začala Kamila chodit do práce uplakaná. Nakonec se úplně zhroutila. Sen o definitivním vyřešení jejich manželství skončil. V ten moment jsme se ale daly do pohybu my, její kamarádky. Sehnaly jsme ji psychologa, pak manželského poradce, společně jsme pro ni vybraly dobrého rozvodového právníka. Teď už je spokojená a dokonce si našla mužského, který ji má rád. A řekla bych, že už brzy začne místo hřbitovů obvolávat radnice v našem okolí.

Lenka (51), Praha   .

reklama
reklama