Kolegyni jsem pochopila až po delší době

Často máte pocit, že někoho znáte, ale po nějakém čase zjistíte, že je uvnitř úplně jiný člověk. S Maruškou to bylo také tak....

Na dílně nás pracovalo osm, čtyři jsme chodily na ranní směnu a čtyři na odpolední. Po týdnu se to obrátilo a tak to šlo stále dokola. Maruška patřila do naší party, a když nastoupila, byla jsem to já, kdo ji zaučoval.

Nikdy jsem k ní ale nenašla bližší vztah. Byla zamlklá, tichá, moc toho nenamluvila a vyhýbala se zábavě a hlučnému prostředí. Zkrátka do party moc nezapadla. Nikdy ale nikomu neublížila, práci si odváděla poctivě, a tak jsme ji také braly.

Časté procházky topolovou alejí

Když jsme měly ranní, pracovaly jsme od šesti do dvou. Odpolední směna začínala od dvou a končily jsme v šest večer. Při odpolední na mě často na vrátnici čekal manžel a chodívali jsme spolu na procházku. Kolem topolové aleje na náměstí a pak parkem pomalu domů. Moc se mi naše procházky líbily. Bylo to tak romantické.

Holky mi závidí

Myslím, že mi holky docela záviděly. Ne že by mi nějak ubližovaly nebo to dávaly najevo, byl to opravdu skvělý kolektiv, ale občas si mě dobíraly a dělaly si legraci. „Hele, Helenko, co bys dělala, kdyby se Petr rozhodl a ty vaše dostaveníčka zrušil?“ mrkaly na mě potutelně.

Ležel v předsíni a nehýbal se

A jednoho dne se to opravdu stalo. Utíkala jsem po směně z dílny za Petrem, ale na vrátici mě nikdo nečekal. Nejdříve jsem si myslela, že je schovaný za rohem a vybafne na mě. Nebyl. Tak jsem se vypravila k domovu sama.

Doma mě čekalo nepříjemné překvapení. Petr ležel v předsíni na zemi a nehýbal se. Přivolaná sanitka přijela za pár minut, ale pan doktor mi musel říct nepříjemnou zprávu. Petr dostal infakrt a už mu nebylo pomoci.

Byla jsem jako „za oponou“, pořád jsem plakala a stále jsem čekala, že se otevřou dveře a v nich se objeví Petr. Nestalo se to, samozřejmě. Najednou jsem byla úplně sama a bylo mi moc smutno. Jednoho dne někdo zazvonil.

Šla jsem otevřít a ve dveřích stála Maruška, v ruce držela dva dortíky a prý, jestli může dál. Pozvala jsem ji do obýváku a uvařila kafe. Povídaly jsme si a Maruška mi prozradila, že přesně to, co se stalo Petrovi, postihlo i jejího manžela.

Stalo se to v době, kdy nastoupila do dílny. V tu chvíli jsem pochopila, proč byla tak uzavřená a málomluvná. Najednou mi všechno dávalo smysl a už jsem jí rozuměla. Od té doby mám nejlepší a nejhodnější kamarádku pod sluncem a občas spolu chodíme na procházku topolovou alejí.

Helena B., 58 let, Praha

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
reklama

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden