Můj kousek štěstí

Kouzelné Vánoce v chatové osadě Jitřenka

Chatovou osadu Jitřenka zakládali trampové tělem i duší. Naši pradědečkové. Ten můj po sobě zanechal srub s velikým neoploceným pozemkem, jezdila jsem tam od miminka, protože i můj tatínek byl tramp z celého srdce.

Vybavuji si oslnivé západy slunce nad Berounkou, kdy jsem jako dítě usínala ve srubu a od řeky bylo slyšet zpěv. Tatínkové bušili do kytar a procítěně pěli největší klasiku. Kdo z pamětníků by neznal Letí šíp savanou, Kocábku náramnou, Ascalonu anebo Dajánu? Ráda na ty kouzelné chvíle před usnutím vzpomínám.

Tehdy mi bylo dobře. Jitřenku jsem si zamilovala stejně jako moji předkové. Ostatně nejen osada to byla, co mě zaujalo. Abych tedy byla stoprocentně upřímná... Když jsem dosáhla telecích let, čímž míním osudných sedmnáct, pokukovala jsem po mladičkém obyvateli nedalekého srubu číslo 35.

Byl to vrstevník a mým zrakům nemohl uniknout, protože byl nápadně hezký. Když hrál na plácku uprostřed osady s ostatními nohejbal, stávala jsem u okna srubu a za záclonkou ho tajně pozorovala. Tušila jsem, že ta láska je odsouzená k definitivnímu zániku, protože mu to nikdy nedokážu říct.

Osud se ale přičinil o to, aby všechno bylo jinak. Jsem totiž specialista na trapné situace, z tohoto oboru bych mohla složit státní zkoušku na jedničku. Když jsem šla jednou za neuvěřitelného parna s nákupem z kiosku, přilepila jsem se k rozteklému asfaltu.

Za strašného nadávání se mi nakonec podařilo obě boty odtrhnout, ale byla to spíš prohra než vítězství. Sandály byly žalostně poničené. Krásné červené páskové boty, na které jsem byla tak pyšná! Sedla jsem si na balvan u cesty, abych si zblízka prohlédla škody na obuvi.

Div že jsem nebrečela. Pak jsem si ještě ke všemu všimla, že kdosi celý můj tragikomický výstup s úsměvem sleduje. Ten kluk. Bez dovolení si přisedl ke mně na balvan a řekl mi, že skvrny od asfaltu jdou vyčistit přípravkem, který se jmenuje Čikuli.

Ten tehdy nechyběl v žádné domácnosti, byla to taková malá lahvička. Pak se slušně představil, prohlásil, že se jmenuje Jirka a že srub číslo 35 táta nedávno koupil. A že mi ty boty pomůže vyčistit, když budu chtít.

Tvrdil, že čikuli mají jeho rodiče s sebou na chatě. Vždycky se usmívám, když si vyvolám tuhle vzpomínku. Bylo to osudové setkání, ale to jsem nemohla tušit. Chodili jsme spolu celé léto, jakživa na to nezapomenu.

Zejména na večery, kdy jsme sedávali ve vysoké trávě na břehu Berounky, zadumaně hleděli do šumících vod a zdálky se nesl nadšený zpěv našich tatínků: "... kam ten šíp doletí, tam se sejdeme." Rovněž bohužel nezapomenu na ten večer, kdy mi s povzdechem oznámil, že s celou rodinou odjíždí do Německé demokratické republiky, protože jeho tatínek tam musí za prací.

Nejspíš to byli špióni, kdoví. Nechtělo se mu. Brečela jsem jako želva. Oranžový měsíc nespokojeně sledoval naši hádku. Ječela jsem: "Uvědomuješ si, že už se nikdy neuvidíme?" Namítal, že NDR je přece blízko, ale já věděla své.

Něco mi říkalo, že je konec. Prostě konec. "Jsi zrádce!" syčela jsem. "Takhle to přece nemůže skončit," oponoval smutně. "Můžeme si psát." Zařvala jsem: "Už tě nikdy nechci vidět!" Dodnes to vidím: letěla jsem po břehu domů, přes slzy neviděla na cestu.

Večer už jsem měla horečku, skoro třicet devět stupňů. Naši mě tehdy odvezli z osady rovnou na pohotovost. Čtrnáct dní jsem ležela v horečkách, pak už bylo září, školní rok. Srub číslo 35 jsem našla beznadějně zamčený.

A na naší terase, zatížený kamenem, ležel dopis. Vzteky jsem ho roztrhala, ale předtím jsem si ho samozřejmě pečlivě pročetla. Psal, že neví, kdy se vrátí. Ale že se určitě uvidíme. Nejpozději tady na tomto místě na Vánoce za deset let.

Za deset let! To bylo pro mě totéž, jako kdyby mi napsal: Sejdeme se na onom světě. Tak mě to rozčililo, že jsem dopis roztrhala na malinkaté kousky a hodila do řeky. Jako bych dostala kamenem do hlavy! Tak veliké bylo to moje zklamání v lásce.

Jak já ho nenáviděla! Když jsem vyplakala druhou Berounku, rozhodla jsem se, že se pomstím a ze vzdoru si vezmu toho prvního, kdo o mne projeví alespoň vlažný zájem. No a takhle se v mém zpackaném životě objevil Štěpán.

shutterstock_61168615

Bohužel. S odstupem krátkého času jsem poznala, že brát si prvního, kdo projeví zájem, nebylo dobré předsevzetí. Kvůli Štěpánovi jsem se něco naplakala, něco natrápila. Vlastně už během svatebního dne jsem si uvědomila, že ten, komu jsem tím nekonečně hloupým trucpodnikem doopravdy ublížila, jsem především já sama.

Po opravdu strašlivých osmi letech manželství se mi podařilo konečně se s tím agresivním alkoholikem rozvést. Příliš nepřeháním, když řeknu, že jsem byla ráda, že jsem to přežila. A že jsme neměli děti, které by to viděly.

Protože jsem po rozvodu neměla kde bydlet, uchýlila jsem se, jak možná uhodnete, do chatové osady Jitřenka. Bylo mi, jako když se shledám s nejlepším přítelem. Léta jsem tam nejezdila, vlastně ani nevím proč.

Táta naštěstí udržoval náš srub v nejlepším pořádku. Jen jsem tak mrkla na srub číslo 35, působil dost opuštěně. Pokrčila jsem rameny, šťastná, že jsem dospěla do stádia, kdy už je mi to srdečně fuk. Rozhodla jsem se, že jestli se na mě nějaký chlap třeba jenom podívá, tak ho zabiju.

Několik důchodců bydlelo v Jitřence celoročně, a tak jsem se k nim docela ráda připojila. Přes protesty rodičů, kteří mi tvrdili, že se ze mě stane divá Bára. Že se v Jitřence zblázním. Já byla naopak přesvědčena, že bych se zbláznila bez Jitřenky.

Důchodce Šedivý mě dokonce naučil štípat dříví. Zatopit v kamnech jsem uměla, už když mi bylo osm. A do práce se dalo jezdit vlakem, motoráček rachotil od rána do večera nad osadou. Okolí mě považovalo za podivína.

Zatímco moji vrstevníci zakládali rodiny, kupovali škodovky, vozili kočárky anebo už vodili batolata do škol a školek, já jsem bydlela ve srubu a ve volném čase štípala dříví. A tradičně, jak už to tak maminky dělávají, moje maminka plakala, že se nedočká vnoučat.

Ale dočkala se jich. Hnědé oči Na osudný dopis jsem dávno zapomněla. Nebo pozapomněla. Srub číslo 35 zapadal sněhem, Jitřenka s ním. Kouřilo se ze tří komínů. Když jsem o Štědrý den vyšla na terasu a nadechla se čerstvého vzduchu, všimla jsem si stop vedoucích ke srubu číslo 35.

Zavrtěla jsem hlavou. Ne, takové věci se přece nestávají, snad jenom v pohádkách. A v románech. Před chajdou stál eskymák a roztomile mi kynul. "Tak jsem přišel, jak bylo domluvený, né?" Div že jsem nespadla přes zábradlíčko.

"V NDR už nejsem a ženatej taky nejsem. Pokud tě to teda zajímá," pokračoval zakuklenec. Tiše a velebně na něho sedaly sněhové hvězdičky. "Co ty?" zeptal se po chvíli absolutního ticha.

Poslušně, jako ve škole, jsem tenkým hláskem odpověděla: "Já jsem rozvedená." Sundal divnou kápi i čepici, všimla jsem si krásných hnědých očí, na které jsem nedokázala zapomenout. Prohlásil: "No tak paráda.

Můžeme pokračovat, kde jsme skončili." A přesně to jsme také udělali. Julie M. (53), Brněnsko.

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden