Když jsem ovdověla, byla jsem přesvědčená o tom, že v malém venkovském domku zůstanu sama. Všechno změnila moje nová kabelka.
Několik let jsem pečovala o těžce nemocného manžela. Byly to dlouhé a smutné roky. Lékaři už nedávali žádnou naději. Mám v paměti ty pochmurné chvíle, kdy jsem sedávala u jeho lůžka a už nevěděla, co bych říkala.
A tak jsem jen naslouchala tikotu hodin v naší ložnici, pozorovala bledou tvář neklidně spícího muže a marně se snažila vyhnat z hlavy chmury, deprese a beznaděj. Možná si představujete, že jsme měli za sebou hezký společný život, ale není to pravda. Můj muž nebyl žádný dobrák.
Dvakrát mi utekl za jinou, jedna z nich s ním dokonce čekala dítě. Spojoval nás s manželem hlavně zvyk, pečovala jsem o něho v prvé řadě z vrozeného smyslu pro povinnost, ale čas od času jsem z hlavy vydolovala i hezkou vzpomínku.
Byly i hezké chvíle
Když jsme se kdysi seznámili na venkovské zábavě v obci, kde jsem měla babičku, býval to nejhezčí kluk široko daleko. V paměti mám ten obrázek, jak si přisedl ke mně a ke kamarádce, ani se neptal, zda je tu volno, objednal mi griotku a nespustil ze mě oči.
Tančit odmítl, pozval mě na procházku do lesa, ale nic si ke mně nedovolil, jen si mě okouzleně prohlížel, což se mi jevilo jako romantické. Teď jsme stáli na konci té cesty. Když navždy odešel, cítila jsem podivnou prázdnotu a věděla jsem, že teď už budu navěky sama.
Neuměla jsem si představit, že by měl někdo zájem o ženu, které se pomalu blíží šedesátka. Naštěstí pro mě jsem bydlela v malé vesničce, kde každý znal každého, a tak mi naprostá osamělost nehrozila.
Něco pro radost
Po smrti manžela jsem začala zase pracovat na plný úvazek jako sekretářka v jedné rodinné firmě. Její majitelka byla zhruba v mém věku. Občas jsme si povídaly. Paní říkala, že se cítí vyždímaná jako citron a že by se chtěla naučit více se radovat ze života. Dodala, že vlastně neví, jak se to dělá, protože je, stejně jako já, čerstvá vdova.
Shodly jsme se na tom, že pravděpodobně téměř každé ženě udělá radost koupě pěkného oblečení či slušivých módních doplňků. Opravdu jsem nemohla tušit, že právě v tuto chvíli se začíná psát moje nová životní kapitola plná opravdové lásky.
Nová kabelka
Když jsem pak měla cestu do města, zastavila jsem se v obchodě s koženým zbožím. Vybrala jsem si krásnou kabelku. Byla tak drahá, že jsem zavrhla lákavou představu pořídit si k ní ještě střevíčky. To už by mi pak mohly ty peníze citelně chybět. Radost z kabelky jsem si hýčkala.
Vydržela mi cestou domů a ještě večer před usnutím jsem na kabelku myslela a usínalo se mi moc pěkně. Za nějaký čas jsem našetřila na střevíčky, a tak jsem se znovu vydala do městečka. Tentokrát moje výprava skončila malou osobní katastrofou.
Loupež za mlžného dne
Bylo pozdní odpoledne, mlha, krajina vypadala téměř až hororově. Počasí jako stvořené pro přízraky. Pak se vedle mě jeden zjevil – byl to ovšem člověk z masa a kostí a moji krásnou koženou kabelku mi vytrhl a utíkal kamsi do mlhy. Ječela jsem jako šílená.
Všimla jsem si, že pán, který právě vyšel z obchodu, zřejmě vše zaznamenal a začal zloděje pronásledovat. A stejně jako on zmizel v mlze. Chvíli jsem čekala, nikdo se neobjevil.
Zmlácený nálezce
Loudala jsem se na nádraží, ačkoli jsem u sebe neměla ani korunu. Autobus naštěstí řídil můj dobrý známý, který mě svezl zadarmo. Druhý den odpoledne kdosi zazvonil. Vzpomínám si, že jsem na sobě měla starou teplákovou soupravu, čehož jsem pak hodně dlouho litovala. Cožpak jsem ale mohla tušit, že někdo zazvoní?
Když jsem otevřela dveře, první, co mě na tom člověku zaujalo, byl veliký, barevný monokl. Hned nato mě upoutala další zajímavost – muž držel v ruce mou milovanou kabelku. Pochopila jsem.
Obětavě zloděje pronásledoval, došlo ke krátké potyčce, pak zloděj odhodil kabelku, muž se i s ní vrátil, ale už mě nenašel. Vyhledal mě tedy podle adresy v občanském průkazu o den později. Byla jsem dojatá.
Milý a laskavý vdovec
Samozřejmě jsem ho pozvala dál a ze srdce mu děkovala. Nabízela jsem mu peníze, rezolutně je odmítl. I když jsme se viděli poprvé, či vlastně podruhé v životě, pěkně jsme si popovídali. Ukázalo se, že je vdovec, o manželku přišel před deseti lety. Zůstával sám, říkal, že se umí zabavit, četl knihy, rád jezdil na kole.
Dělal dojem klidného, laskavého člověka, to bylo pro mě nové. Můj zesnulý muž byl vztekloun. Bylo příjemné najednou hovořit s někým, kdo působil uklidňujícím dojmem. A dokonce jsem se přistihla při myšlence, kde že mám vlastně jízdní kolo. Kdysi jsem jezdila docela ráda.
Zamilovaná jako zamlada
Když zachránce mé kabelky odcházel, bála jsem se, že zmizí beze slova a už se neuvidíme. Moje obavy se naštěstí nenaplnily. Řekl starostlivě: „Ale tohle nebylo naše poslední setkání, viďte, že ne?“ Spadl mi kámen ze srdce. A tak spolu chodíme, i když nám už dávno není sedmnáct.
Helena S. (62), Plzeňsko
