Vidina svatby

A zvyknout si v cizím prostředí nebylo jednoduché. „Kolikrát ani nerozumím tomu, jak mluví, oni zase mnohdy nerozumí mně,“ posteskla si brunetka, která se narodila v Plzni. Kolegům z ostravského divadla dokonce koupila slovník plzeňského jazyka – a doufá, že to vzali s humorem.

Smysl pro legraci Kristýně nechybí, jinak by si skutečně už musela zoufat. Pendluje mezi Prahou, kde má práci, Plzní, kde bydlí rodiče, a Ostravou, kde pobývá s manželem a maličkými dětmi. Vidina brzké radostné události – svatby – by ji určitě nesmírně potěšila.

Jako vyvrhel

„Máme tři bydliště a přejíždíme mezi nimi. V autě vozíme všechno v plastových krabicích. Možná by bylo jednodušší pořídit si obytný vůz,“ podotýká vyčerpaná herečka. Nejenže nebyla požádána o ruku, navíc to vypadá, že na svatbu by nebyl ani čas.

„Holky se jmenují po partnerovi a já jsem jediná jakoby vyvrhel,“ mívá pocit, že ani není součástí své vlastní rodiny. „Mozek neobelstíte,“ naříká. „Každá holka chce být princezna, alespoň já jsem tu představu měla.

Ale jak stárnu, nevím, jak by ty svatební fotky vypadaly.“

Co takhle vlak?

Po narození dětí na eventuální svatbu myslela často, ale jak čas ubíhá, o bílých krajkách přemýšlí čím dál méně. Dokonce ji už několikrát napadlo, že nelze vyloučit, že k svatbě nikdy nedojde. Utěšuje se však třeba faktem, že kolegové Lenka Vlasáková (49) a Jan Dolanský (43) se vzali až po devatenácti letech.

A přišla i na to, kde by bylo vzhledem k okolnostem nejlepší veselku uspořádat: ve vlaku během přejíždění z Prahy do Ostravy. Aby neztráceli čas. Protože v autě to nejspíš nejde. Leda by to byla dodávka a řídila by matrikářka…