Vždycky jsem byla přesvědčená, že neexistuje šťastnější rodina a lepší vztahy, než jaké jsem měla se svými sourozenci. Rozčarování bylo strašlivé. Vedle koho jsem to žila?
Kdo by ji nedůvěřoval? Naše Adéla byla přece sociální pracovnice, která se vypracovala až na vedoucí pozici na městském úřadu. Když maminka po Sametové revoluci dostala možnost získat zpět rodinné majetky, obrátila se s důvěrou na ní, aby vše vyřídila. Za to jsme jí na oplátku slíbili vyšší podíl toho, co získáme. Taková byla úmluva, aby to bylo spravedlivé. Neměli jsme důvod ji nevěřit. Naše sestra Adéla byla vždycky svědomitá, laskavá a poctivá. Už její postavení ve společnosti hovořilo o tom, že by měla být člověk čestný, slušný a poctivý. Jak se ale říká, peníze kazí dobré mravy a charakter. Ona se ale naučila žít na příliš vysoké noze a její duše se za léta změnila…
Chtěla rodný dům
Když se dozvěděla, že nás bude všechny zastupovat, naplnilo ji to velkým uspokojením. Slibovala, jak úžasně všechno vyřídí a jak se budeme mít! Dokázala nás tak strhnout svým nadšením, že jsme ji podepsali plnou moc. Ani nás nenapadlo, že by zneužila naší důvěry. Adéla ale už byla jiný člověk. Naučila se rychle využívat příležitosti. Když během rodinné porady padla myšlenka, že náš rodný dům s obrovskou zahradou a sadem je pro rodiče už značnou zátěží, naše sestra se okamžitě nabídla, že od dům odkoupí, všechny starosti tím připadnou jí, zatímco rodiče v klidu ve svém domečku, kde žili a pracovali celý život, dožijí. Rodiče souhlasili, ale nedokázali si od sestry vzít velký obnos. Domluvili se na velmi symbolické ceně. Adéla nás tak vyšachovala z našeho dědického podílu, což si prý uvědomovala, a po prodeji pozemků se s námi vyrovná. Adéla měla rodiče v kupní smlouvě jako věcné břemeno, tak se zdálo být vše kosér.
Sliby byly chyby
Jak se brzy ukázalo, s takovou prkotinou si naše Adéla starosti nedělala. Byla přece mocná žena! Dům obratem prodala za desetinásobek sumy, kterou dala mamince a tatínkovi, a naše staré rodiče nastěhovala do činžovního domu, kde měli vlhký byt, místo zahrádky betonový dvůr a sousedy s malými dětmi. Okamžitě jsme se proti prodeji všichni ohradili, rodiče se ale vůbec nebránili. Obětavě se smířili s osudem, vždyť to byla přece naše Adélka. Dokonce pod jejím vlivem tvrdili, že to sami tak chtěli. Lhali. V hloubi duše je to krutě ranilo. Tatínek začal rychle chřadnout. Už ani nevycházel z domu, nic ho netěšilo – ani číst, ani luštit oblíbené křížovky, ani televize... Zemřel nečekaně na mozkovou mrtvici. Všichni jsme věděli, že to byl následek velkého vnitřního smutku.
Důvěřiví hlupáci?
Po smrti otce přemístila Adéla maminku do domu s pečovatelskou službou. Tam už neměla ani vlastní pokoj. Musela ho sdílet s jinou starou ženou, se kterou nevycházela nejlépe. Navštěvovat jsme maminku museli tajně. Kdykoliv jsme přijeli, Adéla nás pomluvila, že z ní taháme peníze. Nikdo z nás si přitom od maminky nevzal ani korunu. Vždyť jí toho z důchodu moc nezbylo, většina „padla“ na její ubohé bydlení a stravu v tom domě hrůzy! Jinak se to ani nazvat nedalo. Ti, co se měli o staré lidi starat, byli protivní, neochotní a arogantní. A tak maminka otce dlouho nepřežila. Na dotazy nás všech, jak prodeje pozemků pokračují, odpovídala naše madame Adéla sebevědomě. Ona se přece velmi snaží, ale nikdo nic koupit nechce. Ani políčko, ani kousek lesa – ba ani dřevo v něm…
Prodávala tajně
Až jsme se jednoho dne rozjeli na naše pozemky podívat. Byla to dálka, tak to pro nás bylo časově i finančně náročné. A nestačili jsme se divit! Naše louky byly oploceny, na pozemcích se stavěly domy. Adéla prodala, co se dalo. Na dotaz, kdy se o získané peníze podělí, ironicky odvětila, že rodiče vše odkázali jí. Má prý závěť. Smála se se nám přitom do očí. Na svém postu měla zkrátka velkou moc a mnoho ještě mocnějších známých a kamarádů…Tu zfalšovanou závěť samozřejmě měla! Většina z nás přerušila s Adélou i s její rodinou styky. Čas běžel a v takovém duchu uplynulo mnoho let. Celý život jsme byli chudí, ale slušní, a tak jsme se smířili s osudem, že takto to bude už do smrti.
Dočkala jsem se
Jednoho dne před naším domem zastavilo auto, a z něho vystoupila mladá žena. S úsměvem se hrnula ke mně. Byla to Adélina dcera Denisa. Často jsem ji jako dítě hlídala, hrála si s mými dětmi, a měly jsme dobrý vztah. To jediné mi bylo líto – že ji nevídám a nevím o ní nic. Jednou se ke mně Denisa přitulila a řekla mi, že mě má radši než mámu. A to jí nejspíš zůstalo. A tak jsem se dozvěděla, jak sestře získaný majetek štěstí nepřinesl. Po smrti maminky nemohla v noci spát, nikde nemohla najít klid, začala pít. Přišla tak o práci, podlomilo se jí zdraví a stala se psychicky labilní. Byla tak nesnesitelná, že od ní utekl manžel a za ním obě děti, které vysoudil. Kdysi mocná a vlivná Adéla skončila na psychiatrii. A tam za ní chodíme a je nám jí líto. To už dávno není ta sebevědomá žena, ale nemocná bytost, která neví, kdo je a kam patří.
Ludmila (54), Kladensko.
