Když se někdo bezhlavě zamiluje, přestane racionálně uvažovat a nevidí na vztahu nic, co je za hranicí zdravého rozumu a slušného chování. Všichni okolo to sice vidí, ale kdo je zasažený láskou ne.
Už druhým rokem si každé ráno říkám, že se mi zdál špatný sen s ještě špatnějším koncem a snažím se věřit, alespoň na chvíli, že se ta obrovská tragédie v naší rodině nikdy nestala... Každý den jezdím do práce okolo místního hřbitova, kde jsme před více než rokem pochovali moji milovanou dceru Verunku. Pak celou cestu až do města, kde pracuji, s ní promlouvám, o tom, jaké by to bylo, kdyby tu s námi byla. Prosím ji, aby mi dala znamení, že její duše našla pokoje a děkuji jí za to, že jsem měla možnost být s ní, radovat se z toho, jak rostla, z jejích úspěchů a vychovávat ji. Byla jsem na ní velmi pyšná, tedy nejen já, ale celá naše rodina. Byla krásná a mohla se stát modelkou, kdyby o to stála, ale ji zajímala věda a výzkum. Vystudovala filosofickou fakultu a v oboru sociologie byla záhy žádanou odbornicí, její kariéra se slibně rozvíjela.
Byla tak krásným a čistým člověkem, usměvavá a neustále dobře naladěná. Pro druhou dceru byla skvělou starší setrou a z nás se staly nejlepší kamarádky. Vztah, který se každé matce nepodaří vybudovat, já s mojí Verunkou ho měla. Bylo to příjemné si vše svěřovat. Byly jsme prostě za všech okolností na vše vždy dvě. Pokud bylo zapotřebí, tak jsme věděli, že nás naše rodina kdykoli podrží a se vším pomůže. Teď se cítím, že jsem na vše sama, i když mi je stále můj milovaný manžel nablízku a i moje mladší dcera se snaží udržovat dobrou atmosféru, ale ono to prostě nejde….
Měnila se mi před očima
Verunce bylo dvacet šest let a zamilovala se do Ondřeje, kluka, se kterým se poznala přes facebook. Nebyla to její první láska, ale od samého začátku byl ten vztah, tak nějak jiný, než byly ty předtím. Když ho poprvé přivedla domů na oběd, měli jsme všichni smíšené pocity. Jeho chování bylo přinejmenším podivné. Sice příliš nemluvil, a když už něco řekl, tak to bylo samolibé a navíc ten jeho tón, kterým nám sděloval, to zná, tam byl, to by neznal jen hlupák a tak…. Veronika se mi postupně přestala úplně svěřovat, byla podstatně uzavřenější, tajuplná, vzdalovala se mi. Nepoznávala jsem ji, až mi to nahánělo strach. Začala jsem pochybovat o tom, že si vybrala správného partnera. Po třech měsících mi oznámila, že se s Ondřejem vezmou. Rozmlouvala jsem jí to, že se znají velice krátce, že o něm toho moc neví a nemusí nikam přeci pospíchat, ale postavila si hlavu a začala se svým partnerem vyjednávat svatbu. Vůbec mne do ničeho nezasvětila, o moji pomoc vůbec nestála. Bylo jasné, že se z ní začíná stávat jiný člověk. Měla jsem pocit, že se někdy chová jen jako loutka na nitích, jindy mi zase připadala jako lvice.
V jejích lepších náladách jsem se jí snažila naznačit, že si vůbec neuvědomuje, koho si to chce vzít! Když jsem správně nevychytala správný čas, kdy jsem jí chtěla některé věci sdělit, třeba jako, že všichni cítíme, že ji chce ovládat, tak se urazila, že to není pravda, že jen na něho žárlíme. Neopomněla mi připomenout, že je dospělá a vzdělaná a my, že nemáme ani tušení po čem ona touží. Ondřeje bych popsala jako osamělého introverta, který se řídí jen svými potřebami, s mírně agresivními výpady, sužovaný častými depresemi, které pramení ze vzpomínek na dětství, které nebylo příliš harmonické. Verunku opravdu prý miloval, ona to tak vnímala a přesvědčovala nás o tom, ale vůbec si nepřipouštěla, že ji chce řídit celý její život. Vše, co pro něho dělala, považovala jen za opětování lásky. Ona ho doopravdy milovala, snad by za něj i dýchala.
Žila jako za zdí
Po svatbě se definitivně odstěhovala do bytu, ve kterém do té doby žil její manžel Ondřej se svojí matkou, která už řadu let nepracovala a měla sklon k popíjení alkoholu. Verunka mi strašně moc chyběla, ale říkala jsem si, že jsem matka dospělé dcery, která chce žít dle svých představ, tak jí k tomu musím dát prostor. Nemám už právo jí zasahovat do života obzvlášť, když si to nepřeje. Vůbec nikam nechodili a samotnou ji také nikam nepouštěl. Po čase mi plná nadšení volala, že se budou stěhovat do malého pronajatého bytu, aby měli soukromí. Po dlouhé době jsme se domluvily, že mne navštíví. Byla jsem nadšená. Celá natěšená jsem připravila jen ty vybrané lahůdky, které jsme si dříve dopřávali jen, pokud se doma něco slavilo. Natěšený byl i manžel, přišel kvůli tomu i dříve z práce a mladší dcera pospíchala po škole rychle domů, abychom se všichni navzájem užili, jako za starých časů. Za dveřmi se objevila Verunka, trošku nám všem padla čelist. Byla pohublá, taková ne příliš upravená a měli jsme pocit, že pod make-upem skrývala nějaké malé zranění. Nebyla příliš sdílná. Po hodince už měla pocit, že by měla jít, že jde ještě na brigádu. Měla jsem o ni strach. I z jejího opatrného vyprávění bylo zřejmé, že její manžel nijak zvlášť v sobě nepotlačuje své sklony k agresivitě...
Strach o dceru se zvyšoval
Po jejím odchodu jsme všichni byli jako opaření. Ještě dlouho jsme diskutovali o tom, jak se asi doopravdy má, ale také o tom, co bychom měli udělat. Zhruba za týden se sama ozvala. Nejdříve se hovor jevil jako zmatený, ale nakonec se ukázalo, že si vlastně chtěla nenápadně postěžovat. Dostala se do situace, kdy měla odjet na důležitou služební cestu, ale Ondřej jí to zakázal. Pochopila jsem, že ji citově vydírá a Verunka začala doopravdy zvažovat, co dál. Každý den mi volala cestou z práce a bylo jasné, že chce, abychom ji pomohli, ale stále ještě nebyla úplně rozhodnutá, že od něj odejde. Konečně nám přiznala, že neskutečně žárlí, ale také to, že ji i bije.
Vymysleli jsme plán, že se nastěhuje nejdříve k nám a my ji potom pomůžeme s hypotékou, aby si pořídila malý byt. Prosili jsme ji však, aby mu nic neříkala. Odpoledne mi však napsala SMS, že manželovi vše řekla, že se od něj odstěhuje. On jí prý velmi prosil, aby mu dala ještě jednu šanci, že se určitě změní. Přesvědčovala jsem ji, že to jsou jen slova, že se ten člověk nezmění. Ptala jsem se jí, proč mu to říkala, že mám strach, že se na ni naštve, a že jí může něco udělat. Uklidňovala mi, že nemusím mít strach, že takový není.
Definitivní konec
Druhý den dopoledne nám bylo oznámeno, že naše dcera nežije. Zemřela v noci. V hádce ji její manžel bodnul nožem přímo do srdce… Verunka prožila poslední minuty svého života v bolestech a mukách, sama jen se svým tyranem, jehož rukou byla zavražděna. Všichni si vyčítáme její smrt, že jsme ji prostě měli bez řečí odstěhovat. U jejího hrobu postávám několikrát v týdnu a stále jsem ji vnitřně ještě úplně neodpustila, že nás tehdy neposlechla a zbytečně riskovala nejen své zdraví, ale i život samotný. Nemuselo se to stát! Ještě smutněji mi bylo, když jsem se dozvěděla, že ji ten večer lákaly spolužačky ze střední školy, aby s nimi šla na večírek. Odmítla se slovy, že již má na večer jiný program, že je jí to velice líto, ale příště prý určitě s nimi půjde. To už se však nikdy nestane. U soudu brečel, ale ne při líčení, to dokonce tvrdil, že byla nepořádná, že měla nemanželský poměr, že utrácela více, než vydělala a spousty dalších lží. Chtěl docílit toho, aby soud dospěl k závěru, že byl mužem, který byl ve vztahu okrádán a podváděn, že toužil po dítěti, které mu odpírala a přitom neustále navazovala jiné známosti. Až z úst státního zástupce jsme se dozvěděli, že měla po těle šrámy a modřiny staršího data, byly patrné i známky po škrcení. Smrt ji přinesla jedna přesně mířená rána do srdce. Nakonec se rozbrečel při vynesení rozsudku, kdy byl trest stanoven u horní hranice. Křičel, že v kriminálu nepřežije, že je to zmanipulovaný a nespravedlivý rozsudek. Přesto si myslím, že to byl trest za zmařený mladý život velice mírný. Jana, 47 let, Ústecký kraj
