V manželství jsem nesmírně šťastná. Kdo to o sobě v dnešní době může říci? Lidé si spíš stěžují, hádají se, žádají o rozvod anebo žijí vedle sebe, ale ne spolu. Bylo mi pouhých devatenáct, když jsme se s Pepou seznámili. Byla to zajímavá náhoda.
Tehdy se hodně chodilo na tancovačky. Jak já jsem je měla ráda! Protančila jsem několikery střevíce. S kamarádkami jsme šly k muzice, nastrojené jako princezny, a vtom se k nám přiřítila další naše známá a povídá: "Holky, pojďte si sednout do výčepu, je tam Pepa.
" No a my jsme si všechny myslely, že je tam Pepa, kterého jsme dobře znaly, bydlel v naší ulici a byl to takový společný kamarád nás všech. Jen proto jsme se přiřítily do výčepu – přivítat se s "naším" Pepou.
Jenže ve výčepu seděl někdo jiný. Můj budoucí manžel. Seznámili jsme se na základně nedorozumění. My dívky bychom jistě neutíkaly za nějakým cizím chlapem, to by nám dobré mravy nedovolily. Jde na to rychle Mohla jsem se otočit na podpatku a odejít, proč se bavit s neznámým mladíkem? Byla jsem přece slušně vychovaná mladá dáma.
Jenomže tajemné cosi mi odejít nedovolilo. Mládenec z výčepu vypadal dobře, hezky se usmíval a vyptával se, co si dáme k pití. Jenomže kamarádky byly jako pytel blech, rozprchly se za zvuky hudby ze sálu.
Stála jsem jako přilepená k linoleu. Mladý muž objednal limonádu a lahev vína navrch. Tu jsme si vzali do sálu. Nebyl náruživý tanečník, ale kvůli mně do kola šel. Když muzikanti vyhlásili dámskou volenku a pro něho přišla moje kolegyně Jiřina, věřte nebo ne, odmítl ji.
Řekl, že celý večer bude tančit jen se mnou. A pak šeptem dodal: "Nebo celý život?" Začervenala jsem se a zároveň mne zamrazilo. Kromě toho jsem se i vylekala. Ten na to jde rychle – řekla jsem si v duchu.
Vezmeš si mě? V tom jsem se nemýlila. Za půl roku přišel se žádostí o ruku. Pamatuji si, že řekl: "Hele, co kdybychom se vzali?" Domnívala jsem se, že snad proboha špatně slyším. Cože? Po tak krátké době známosti? Ještě k tomu byl o rok mladší.
Styděla jsem se za to a za žádnou cenu jsem svým příbuzným a kamarádkám nechtěla prozradit, kolik je mému mládenci let. Ale vlastně na tom pranic nezáleželo. Ano, byl o něco mladší, brali jsme se nakonec po necelém roce a jsme každý úplně jiný.
On klidný, já ohnivá. Velmi snadno se rozčilím, ale za chvilku už o ničem nevím. Dodnes se máme upřímně rádi. Radujeme se ze dvou skvělých dětí a šesti vnoučat. Jedna z vnuček je dokonce úspěšná modelka. A na začátku toho všeho byl výčep, kde jsme se seznámili – vlastně omylem.
Milena V. (64), Zlín
