Na kurzu ekonomického a finančního vzdělávání by člověk lásku nehledal.
Ale já jsem ji tam našla – tu na celý život. Po maturitě jsem nastoupila do zaměstnání jako účetní v malé továrničce. "Vyfasovala" jsem docela příjemné kolegyně, jen ta práce kdyby byla zábavnější.
.. A také perspektiva, že se s někým seznámím, výrazně klesla, protože v naší kanceláři i v okolních pracovaly jen samé ženy. Jak říkám, byly milé, ale občas tak vdavekchtivé, že se to nedalo vydržet. Hovořilo se převážně o svatbách, svatebních šatech, svatebních koláčích a svatebních nocích.
Všem nám bylo kolem dvaceti, a to bývával věk, kdy už se pospíchalo "pod čepec." Naše útrapy narůstaly při setkáních se ženami z protější kanceláře, vídaly jsme je na chodbě anebo v jídelně. Byly o něco málo starší a vdané.
A ty zas neustále mluvily o tom, že jakmile skončí pracovní doba, poběží do školky, pak, už s dítětem, poběží do fronty v řeznictví a pekařství, staví se v čistírně a honem domů vařit večeři. I když to znělo trochu pochmurně, my neprovdané jsme jim k smrti záviděly.
Občas mě přepadl pocit, že mě to nekonečné vysedávání nad sloupci číslic umoří. A že mi nikdy nebude dopřáno, abych po práci uháněla do školky, vystála úmornou frontu v masně, vyzvedla kabát z čistírny a utíkala ke sporáku.
Pak přišlo to osudné povinné školení. Školící středisko se nalézalo v půvabném zámečku obklopeném nádhernou zahradou, které se však zahradník zjevně už dlouho vyhýbal. Altánek byl obrostlý nejen pnoucími růžemi, vypadajícími značně divoce, ale i kopřivami a psím vínem.
Tráva sahala místy po kolena, jinde ještě výš. Na původně květinových záhonech rostly pampelišky a jasně modrý rozrazil rezekvítek, kterému se lidově říká bouřka. Také zámeček působil zanedbaně a oprýskaně, ale zároveň velice romanticky.
Vzduch voněl začínajícím létem, v rozkvetlých keřích šeříků zpívali ptáci. Obloha se mračila, vypadalo to na déšť. Mraky zčernaly a jakoby ztěžkly. Dodnes vnitřním zrakem vidím, jak se brodíme neposekanou trávou, vlečeme kufry, hihňáme se, i když samozřejmě nevíme čemu, a do vlasů nám drobně, ale vytrvale prší.
Nádherně se dýchalo. Najednou mě napadlo, že dnes se nejspíš něco stane. Byla to jakási zvláštní intuice. V momentě, kdy jsem cítila vůni léta, táhla těžké zavazadlo a druhou rukou si marně chránila obličej před sílícím deštěm, jsem si řekla, že moje čekání na zázrak možná pomalu končí.
shutterstock_68670643
Za neustálého hihňání jsme se ubytovaly, převlékly a šly na oběd. Vlastně ani nevím, proč si tolik let pamatuji tak bezvýznamné detaily, ale vybavuji si, že přede mnou přistál talíř se studenými bramborami posypanými pažitkou, a řízkem, který byl tvrdý jako podrážka.
Jídelnou se šířilo jadrné nadávání na místní kuchyni. Po opravdu hrozném jídle se všichni z jídelny přesunuli do přednáškové místnosti, kde probíhala první lekce třídenního školení. Seděly jsme s kolegyněmi v druhé řadě.
Všechny jsme se oblékly jako do divadla, vzaly jsme si na sebe to nejhezčí, co šlo. Protože – jak trefně vyjádřila jedna z nás – co kdyby ti přednášející byli pěkní chlapi? Když přišel školitel, sál, jemuž dominovaly ženy, vydechl zklamáním.
Dostavil se vychrtlý chlapík s legračním knírkem, vysoký asi tak sto padesát centimetrů. Ještě ke všemu mluvil pisklavým hláskem, jako pětileté dítě. A tak tiše, že posluchači sedící jen o několik řad dál než my rozpačitě vrtěli hlavami, protože místo přednášky slyšeli jen nevýrazné bzučení.
"Tak tady se nevdáme," zašeptala mi Věra, která seděla vedle mě. Ale to se velice mýlila. Vychutnaly jsme si přestávku na cigaretku, kouřily jsme tehdy skoro všechny. Kouřit se chodilo do haly vedle jídelny.
Všimla jsem si, že déšť za oknem ustal a že ptáci zpívají daleko jásavěji než před chvílí. Když měla začít další přednáška a plný sál pomalu utichal, do místnosti vešel mladík, který vypadal, jako by právě sestoupil z filmového plátna.
Měřil snad dva metry, tmavé vlasy měl o poznání delší, než bývalo zvykem. Hnědé, zasněné oči. Zamilovala jsem se na první pohled. Litovala jsem, že nesedím v první řadě, aby zřetelně viděl, že jsem si oblékla černou sukni pod kolena a krémovou halenku.
Do vlasů jsem si uvázala krémovou mašli – abych dala najevo, že tato přednáška je pro mě slavnostní událostí. Obula jsem si lodičky s vysokým podpatkem, ale vzhledem k tomu, že mladý muž byl vysoký jako stožár, to nevadilo.
Nespouštěla jsem ho z očí. Říkala jsem si: Všimne si mě, mezi tolika lidmi? Mezi tolika ženami? Naštěstí jsem byla odjakživa velice podobná mamince, vyhlášené moravské krasavici, pro kterou by mnozí její ctitelé snad i vraždili.
Přiznám se, že nyní, po tolika letech, už mám nějaký ten kilogram navíc, ale tehdy jsem se pyšnila mírami modelek. Takže si mě všiml. A přísahala bych, že se na mě díval častěji, než na všechny ostatní. A musím kromě toho sebekriticky prohlásit, že jsem nevnímala z celé přednášky ani slovo, a tak v mém případě školení nesplnilo svůj účel.
Pak se všichni rozprchli na pokoje, ale já jsem strategicky zůstala na "místě činu". S cigaretkou jsem elegantně vyplula na zámeckou zahradu. Zlomyslná mračna zase už zakryla slunce, v té době, vzpomínám si, často pršelo.
Na hladinu jezírka plného nádherných leknínů s pleskáním dopadaly kapky. Vedle mě se ozvalo: "Nepotřebujete deštník?" A vzápětí se nad mou hlavou se svištěním objevil elegantní pánský deštník.
A spolu s ním se vedle mě objevil On – ten přednášející, do kterého jsem se zamilovala na první pohled. Dál už se to celé odehrávalo jako v pohádce. Tomáš, tak se můj tmavovlasý bůh jmenoval, řekl, že se do mě zamiloval – na první pohled.
Vykulila jsem oči, opravdu jsem si myslela, že takové historky se dějí jen ve filmech, že jsou příliš krásné na to, aby byly skutečné. Pršelo, na jezírku se dělala veliká kola, a na tu vůni jasmínu nikdy nezapomenu.
Jako zhypnotizovaná jsem okamžitě odpověděla, že jsem se do něj také zamilovala. Déšť zhoustl. Rozesmál se a řekl doslova toto, pamatuji si to totiž po celý život: "No tak to se ale musíme vzít!" Za dva měsíce od našeho seznámení jsme se brali.
Kamarádky i kolegyně se tvářily jako Alenky v říši divů. Prý jsem se zbláznila, svatba po tak krátké známosti! V té době to ale nebylo neobvyklé, a kromě toho jsem měla pocit, že mi krásného tmavovlasého inženýra ekonomie maličko závidějí.
Nicméně moje okolí mělo přece jen trochu pravdu v tom, že se my dva, Tomáš a já, známe příliš krátce. Teprve až po svatbě jsem přišla na to, že žít s mužem, i když je hezký, vysoký a tmavovlasý, není jednoduché.
A nejhorší je, že problémy jsem vytvářela v první řadě já. Nikdy dřív jsem netušila, že jsem žárlivá. Pak jsem zjistila, že jsem žárlivostí doslova posedlá. Užírala jsem se představou, že kam můj inženýr přijde, tam se po něm ženy vrhají, svádějí ho a odvádějí si ho do ložnice.
Byla jsem kvůli tomu nervózní, vystresovaná, věčně uplakaná. Tehdy si musel myslet, že jsem se úplně zbláznila, neboť jsem mu odmítala vysvětlit, proč jsem věčně na dně. Až po delším čase, nad lahví výborného vína v restauraci, jsem mu ufňukaně objasnila, že se bojím, že mi ho nějaká odvede.
Tehdy mi s krásným úsměvem slíbil, že mě nikdy neopustí. A ten dojemný slib skutečně dodržel..
