Všechno nasvědčovalo tomu, že zůstanu sama, byla jsem s tím srozuměna. Ale pak se objevily dohazovačky...Před třemi lety mi zemřel manžel. Náhle, na infarkt. Nikdo to nečekal, bylo mu šedesát čtyři let, nepil, nekouřil, žádné léky neužíval, ba ani ty na srdce, netušil, že něco není v pořádku.
Ale pravda je, že se přejídal. Vždycky jsem se chlubila tím, jaká jsem báječná hospodyně a že umím vytvořit domácí pohodu. Když nad tím teď přemýšlím, manželovy porce bývaly obrovské. Ale byl to velký chlap, nadváhu možná měl, ovšem nijak alarmující.
Žili jsme si hezky, vychovali děti, radovali se z vnoučka. Plakala jsem dlouhé měsíce, když mi došly slzy, udělala jsem čáru a zamkla trápení do černé skříňky, kterou odemykám čím dál méně. A protože prodávám v trafice, přijdu do styku se spoustou lidí a spoustou veselých historek, a tak nepropadám depresím.
No, propadla jsem spíš panice, když se moje kamarádky daly dohromady s mou dcerou a došly k rozhodnutí, že bych neměla zůstat sama.Tehdy mě to rozzlobilo. Jsem docela, jak se říká, od rány, a nechápala jsem, proč tak necitlivým způsobem narušují můj žal.
Vysvětlily, že to myslí dobře a že na samotnou ženskou mohou přijít všelijaké chmurné myšlenky. Marně jsem je přesvědčovala, že osamělost zvládám na jedničku a že nikoho nechci, ani za nic! Nedaly si říci, podezřívám je, že je to bavilo, a začaly mi chlapy dohazovat.
Kdybych už nebyla šedivá, tak z toho namouduši zešedivím. Ale když na to vzpomínám, usmívám se. Působilo to až humorně. Kamarádky mi například zavolaly, že přijdou na oběd, vlastně se pozvaly. Protože ráda vařím, vůbec mi to nevadilo, vystrojila jsem nedělní oběd o několika chodech, a ony přivedly, aniž to řekly předem, našeho společného známého, který nedávno ovdověl.
Samy se ovšem vytrestaly, protože si neuvědomily, že pán je chovatelem hadů a rád o této své zálibě vypráví, třeba i při jídle. Když s nadšením líčil, jak a čím je krmí, odstrkovaly jsme talíře.Jindy pozvaly vášnivého hokejistu-teoretika, který nemluvil o ničem jiném a i při obědě se dožadoval sledování hokejového zápasu.
A dcera, ta zas přivedla svého rozvedeného nadřízeného, který byl blázen do rockové hudby. Pouštěl nám ji tak nahlas, až se rozdrnčel zvonek a přišel mi vynadat soused, proč prý tady ve svém věku dělám takový strašný kravál.
Vypadal spíš pobaveně, než rozčileně. Uvědomila jsem si, že v našem domě bydlí desítky let a že se nedávno rozvedl. A že mi byl vždy sympatický. Pozvala jsem ho dál, dcera a vášnivý rocker se vytratili – a já mám přítele, svým způsobem i díky všem těm dohazovačkám.
Marie J. (59), Vranov nad Dyjí.
