Srdce si nevybírá ani místo ani věk a partnerské štěstí může přijít
Vždycky jsem měla kolem sebe ráda spoustu lidí. Samota mi vadila. Život mi v tomhle šel dobře naproti, měla jsem hodně přátel, kamarádů, známých. Na prvním místě byla pochopitelně rodina. S přibývajícími lety ale člověk o některé lidi přichází. Syn i dcera si založili vlastní rodiny a bydleli bohužel dost daleko.
Já jsem zůstala sama s manželem. Dobře jsme si rozuměli po těch letech společného soužití. Těšili jsme se, jak si budeme vedle sebe užívat důchodový věk. Pak ale zasáhl osud. Manžel těžce onemocněl. Když mu zjistili rakovinu, byla už bohužel v neléčitelném stádiu. Za půl roku svůj boj prohrál.
Ztrácela jsem naději
Rok jsem se z manželovy smrti vzpamatovávala. Neměla jsem o nic zájem, ztratila jsem kontakt s přáteli. Až pak jsem si začala uvědomovat, že ve čtyřiapadesáti letech nic nekončí. A na to, co mě ještě čeká, jsem rozhodně nechtěla zůstat sama.
Bylo mi jasné, že v mém věku najít partnera do konce života nebude nic snadného. Měla jsem jasnou představu, koho bych si přála, ale věděla jsem, že z ní budu muset nejspíš značně slevit. Zkusila jsem to přes internetové seznamky.
Narážela jsem ale většinou na zájemce, kteří chtěli jen nezávazný vztah nebo bych si s nimi neměla co říct. Já jsem potřebovala člověka, který bude po mém boku a s nímž budu sdílet každodenní radosti i starosti. Opravdu to nebyl snadný úkol. Moje odhodlání vystřídala nejistota a pocit, že jsem nejspíš odsouzena k tomu, abych zůstala sama.
Potkala jsem ho hned první den
Netrávila jsem dny zalezlá ve svém bytě. Stýkala jsem se opět s některými kamarádkami, ale to nebylo ono. Spřízněnou duši se mi najít nedařilo. Nechtěla jsem vztah za každou cenu. Chápala jsem, že být s někým je hodně o kompromisech, ale ty by neměl člověk dělat příliš velké, jinak potom lituje.
Předloni v létě jsem se vypravila na dovolenou k Orlické přehradě. Měla jsem jet původně s kamarádkou, ale ta onemocněla. Už jsem to nechtěla rušit, i když jsem si nebyla jistá, jak ten týden sama strávím.
V penzionu, kde jsem se ubytovala, jsem hned první den potkala muže, který mě hodně zaujal. Byl zhruba v mém věku. Usmál se na mě a popřál mi dobrý den. Vnímala jsem, že jsem mu také sympatická.
Sebrala jsem odvahu a dala jsem se s ním do řeči. S pobavením jsme zjistili, že máme podobný osud: také on tu měl být s kamarády, ale shodou okolností jel nakonec na dovolenou sám.
Nejen těch sedm krásných dnů
Pozval mě na procházku do přírody a já jsem ochotně souhlasila. Po cestě jsme si přiblížili to, co nás v životě potkalo. Zatímco já jsem byla vdova, Radim, jak se sympaťák jmenoval, měl za sebou už dva rozvody.
Přiznal, že druhé manželství bylo omylem, protože se zamiloval do ženy o hodně mladší, která ho nakonec opustila. Nyní stejně jako já přemýšlel, co dál se životem. Ačkoliv jsme si to ten první den ještě přímo neřekli, oba už jsme věděli, že tahle dovolená nebude o nějakém osamělém bloumání kolem Orlíku.
Radim bydlel v nedalekém kempu. Začali jsme se vídat denně. Těšilo nás, že jsme na sebe narazili hned první den dovolené, protože jsme před sebou měli sedm pěkných dnů. A každý z těch dnů byl skutečně moc hezký, nejen proto, že nám také přálo počasí.
Čím víc jsme se s Radimem poznávali, tím víc jsme byli překvapení, kolik toho máme společného. A protože můj nový známý bydlel stejně jako já v Praze, nebyl problém setkávat se i po dovolené – což jsme si oba přáli. Dnes už spolu i bydlíme, a ačkoliv nemám v plánu podruhé se vdávat, vím, že tahle láska od přehrady je přesně tím, co jsem chtěla najít!
Martina L. (58), Praha
