Rozvod byl bouřlivý, uhájila jsem byt, ztratila milovanou chatu. Přitom jsem ji měla raději než bývalý manžel. Teď už jsem si ale vůni borovic a louku, na kterou chodí po setmění srnky, mohla jen představovat.
V panickém strachu před osamělostí jsem nemyslela na nic jiného, než jak rychle sehnat chlapa. Zní to divně, vím, ale nejsem typ pro osamělý život. Mám z něho strach. Jenže jak se s někým seznámit? Inzerát, to u mě nepřipadalo v úvahu, nemám na to povahu ani věk, ráda to přenechám mladším.
Kamarádky ochotně přispěchaly s několika kandidáty na vztah, věděly o chlapících v okolí, kteří žijí sami. Se dvěma mi dokonce zprostředkovaly schůzku. Ten první při placení v kavárně tvrdil, že si zapomněl peněženku, druhý po celou dobu mluvil jen o svém nemocném žaludku.
Po obsluze žádal bílou kávu a suchary, i když bylo zjevné, že tyto věci v kavárně nemají. Blesklo mi hlavou, že prvního bych živila a druhému floukala na bolístky. To nebyly nadějné vyhlídky. Po několika dalších zklamáních, většinou tragikomických, jsem se rozhodla dát si přestávku.
Něco jiného je hledat lásku v pětadvaceti, ale když máte padesáté narozeniny už nějaký ten rok za sebou, nejste pro seznamovací trh tím nejatraktivnějším bonbónkem. Ostatně měla jsem jiné starosti, i když vlastně radostné.
Nejstarší syn si našel nevěstu, plánovali svatbu, a tak jsem byla pozvaná k jejím rodičům, konkrétně k synovu budoucímu tchánovi. Byl to vdovec. Přijela jsem do jeho domku se zahrádkou, přísahám, že na seznamování jsem neměla ani pomyšlení.
Chtěla jsem jen dobře zapůsobit, abych synovi nedělala ostudu. Koupila jsem si nový kalhotový kostýmek a nový kabát. Myslím, že mi to slušelo, když připočítáme novou kabelku a změnu barvy vlasů, které tentokrát hrály do měděna.
Noví příbuzní byli sympatičtí, budoucí snaše to opravdu slušelo a působila jako milé, slušně vychované děvče. Ale nebudu zapírat, nejvíce se mi líbil synův budoucí tchán. O něco starší než já, ne o mnoho.
Pohledný muž, vysoký, tmavovlasý, usměvavý, laskavý. Říkala jsem si, že takový chlapík bude jistě zadaný. Ale když jsme si po výborné večeři, kterou mimochodem uvařil, otevřeli lahev, ukázalo se, že od manželčiny smrti žije sám – v té příjemné vilce, kde voněly borovice tolik, až mi to připomnělo milovanou chatičku.
Majitel vilky je klidný člověk, usměvavý, samá legrace, šíří kolem sebe pohodu. A tak se můj syn oženil s dcerou svého budoucího tatínka. Nejdřív se konala synova svatba, za půl roku moje. Ivana J. (56), Karviná.
