Bylo uplakané září. Čekala jsem na příjezd vlaku a brečela jsem také. Můj přítel Karel mi totiž zrovna dal kopačky.
Seděli jsme s Karlem v denní vinárně. Na okenní tabule bubnoval déšť. Nemohla jsem uvěřit vlastním uším. To se mi snad zdá. Tohle se nestalo, nikdo by tomu nevěřil. Kamarádky mi to nikdy neuvěří! Dívala jsem se na svého společníka jako na zjevení.
Seděl tu ve vojenské uniformě, čepici odložil na volnou židli. Kolem rozsvíceného lustru poletovala nešťastná, zmatená můra. Měly jsme spolu hodně společného. Ať se probudím, přála jsem si. Ať zjistím, že to byl jen hloupý sen. Nebyl. Karel se se mnou právě rozešel.
Poslal mě k vodě
Byl zrovna na vojně, kam jsem ho přijela navštívit. Dal mi kopačky. Pokud mi bylo známo, vždycky to bylo naopak. Holky se rozcházely s vojáky jako na běžícím pásu. Ale obráceně? To už musí být člověk hodně velký smolař, aby se mu přihodilo to, co mně. „Je mi to opravdu moc líto, Lucko,“ drmolil.
Zakoukal se do jiné
Nevěřícně jsem ho pozorovala. „Jela jsem za tebou dvě stě padesát kilometrů vlakem,“ říkala jsem šokovaně. „Mrzí mě to,“ povzdechl si. „Prostě se to stalo. Potkali jsme se na taneční zábavě, ona byla taková smutná...“ Utřela jsem si slzy. „Nechci nic slyšet," upozornila jsem ho rázně, hodila jsem si na ramena batoh a vydala se k vlaku.
Život ztratil smysl
Našla jsem v kapse bundy naštěstí kapesník. Byl uplakaný podzim a já jsem brečela jako ta šedivá obloha. Karel byl moje první láska. První a poslední. Dovlekla jsem se na nádraží a svezla se na lavičku.
Měla jsem zlomené srdce. Chtělo se mi skočit pod vlak. Zavřela jsem oči a vzpomínala na naše pěkné společné okamžiky. Nade mnou se najednou nesměle ozvalo: „Promiňte, slečno…“
Utrhla jsem se na něj
Na nikoho jsem neměla náladu, tak jsem okamžitě zaječela: „Odprejskněte a nechte mě na pokoji! S nikým se seznamovat nechci!“ Dotyčného mladíka to ale neodradilo: „Promiňte, slečno, ale sedíte mi na novinách.“
Podívala jsem se pod sebe. Měl pravdu – seděla jsem na Rudém právu. Vzala jsem ty noviny a hodila je po něm se slovy: „Že se nestydíte, číst takové žvásty!“ Chytil je a odpověděl. „Četl jsem jenom sport.“ Znovu se ponořil do četby poslední strany.
Dali jsme se do řeči
Připadala jsem si jako pitomá husa. Znovu jsem si osušila oči a vykoktala: „Promiňte, chovám se hloupě.“ Složil noviny do tašky a řekl, že to nevadí. A že tady často potkává uplakané holky, které se vracejí z kasáren. „Asi se vám po něm stýská, co?“ Vrtěla jsem hlavou. „Právě se se mnou rozešel.“
Společná procházka
Udiveně se na mě podíval. „Ten tomu teda dal! Nemá rozum.“ Přikývla jsem a znovu popotáhla. Přívětivě se na mě usmál a zeptal se: „Tak co, zajdeme na zmrzlinu?“ To pozvání mi udělalo radost a přijala jsem ho. Ukázalo se však, že nádražní bufet je zavřený.
Se Šimonem jsme tedy nešli ani na zmrzlinu, ani na víno, zašli jsme do nedalekého parku a posadili jsme se na lavičku, kde jsme si povídali, až do příjezdu vlaku. Když jsme se pak na nástupišti loučili, dal mi pusu na tvář a vyměnili jsme si adresy.
Moje životní láska
Rok jsme si navzájem psali, ani dálka nás nerozdělila. A dokonce ani to, když mi přišel dopis od Karla, ve kterém se mi omlouval a psal, že mě stále miluje. Prý se s tou holkou z taneční zábavy rozešel a je zase volný. Bylo mi to už ale jedno. Už jsem byla zamilovaná a zadaná. Šťastně a na celý život.
Lucie J. (58), Hradec Králové
