Když se herečka ohlédne zpátky, jen se pousměje. Lenka Vlasáková (53) dnes patří mezi stálice českého filmu i divadla. Přitom sama přiznává, že její cesta k herectví nebyla žádná procházka růžovou zahradou.

Když se ohlédne zpátky, s nadhledem si říká: „Bože můj…“ a jen kroutí hlavou nad vlastními pochybnostmi. Na začátku kariéry totiž měla pocit, že možná není dost dobrá.

Že tam, kde stojí, stojí tak trochu omylem. Dnes už ale ví, že podobné myšlenky má spousta žen – a že nejsou známkou slabosti, ale citlivosti a sebereflexe.

Herectví, které přišlo nenápadně

Zajímavé je, že herectví nebylo jejím dětským snem. Nepatřila k těm, kdo by od mala stáli před zrcadlem a recitovali básničky. O to víc si dnes váží toho, že si k němu našla cestu postupně – a po svém.

Časem se z nejistoty stala jistota, z otazníků klid. Lenka dnes působí vyrovnaně a sebevědomě. Herectví bere jako radost, ne jako tlak, a největší štěstí nachází v obyčejných chvílích pohody mimo světla reflektorů.