Zdánlivě nevysvětlitelný osud mého bratrance měl tajemnou příčinu, kterou jsem odhalila až s odstupem času.
Můj starší bratranec Miroslav byl po celý život nadšeným cestovatelem. Když se po listopadu 1989 otevřely hranice, plně toho využíval. Nikdy se neusadil, nezaložil rodinu. Zůstal starým mládencem, takže se na nikoho nemusel ohlížet.
Vydělával si dost peněz a mohl si tedy dovolit jezdit i do různých exotických destinací. Občas jsme se o něho báli, protože tu a tam zamířil na skutečně nebezpečná místa. Vždy se však bez problémů vrátil.
Miloval svůj dobrodružný život
Kromě mnoha historek k dobru, které jsem vždy s nadšením hltala, z každé své výpravy přivezl i spoustu suvenýrů. Některé si nechával na památku on sám, jiné rozdával příbuzenstvu a známým. Byl neustále plný života a energie měl dostatek i v důchodovém věku. Pak se ale něco ošklivě změnilo.
Zavíral se doma
Po návratu z jednoho asijského státu se Miroslav rychle změnil. Začal se chovat nepředvídatelně. Bál se lidí, míval halucinace, často odmítal se známými komunikovat. Většinu času trávil zavřený doma a stranil se lidí. To nikdy dříve nedělal. Vůbec to nesedělo k jeho povaze.
Našli ho mrtvého
Někteří z rodiny se o něj začali bát, ale ostatní je uklidňovali, takže to pak všichni začali připisovat jeho pokročilému věku, i když nikdy předtím se u něho žádné známky uzavřenosti nebo duševní choroby neprojevovaly.
Události se bohužel vyvinuly nešťastným směrem. Měsíc po návratu našli Miroslava oběšeného. Nikdo netušil, proč dobrovolně ukončil svůj život. Nezanechal ani dopis na rozloučenou.
Loutku si vzala sestra
Po bratranci zůstala spousta věcí, včetně oněch suvenýrů z cest. Byla mezi nimi i zvláštní, tajemně vypadající loutka, kterou si přivezl právě z onoho posledního výletu do Asie.
Chtěla jsem si ji vzít, ale předběhla mě moje mladší sestra Nikola. Ta podobné zvláštnosti sbírala, proto jsem se s ní nijak nepřela a loutku jsem jí ponechala. V tu chvíli jsem ještě neměla tušení, jak dobře jsem udělala.
Začala se také měnit
Od bratrancova pohřbu neuplynulo ani čtrnáct dnů, když mi zavolal Adam, můj švagr. Jeho hlas zněl velmi ustaraně. Líčil mi, jak se mu Nikola mění před očima. Připadalo mi to hodně podivné, protože moje sestra byla vždy silnou osobností.
Stejně jako bratranec Miroslav, ani ona se nenechala jen tak něčím zlomit. Nyní to ale vypadalo, že se s ní děje něco podobného jako předtím s nešťastným Miroslavem.
Pohled na ni mě vyděsil
Nikola se uzavřela do sebe, povahově se úplně změnila. Když jsem ji po dvou dnech po práci navštívila, skoro jsem ji podle jejího chování nemohla poznat. Vypadala jinak i fyzicky: pohubla, v očích měla podivné prázdno.
Byla úzkostlivá a vypadalo to, že se něčeho bojí. Během našeho hovoru mi sdělila, že se cítí divně a v noci nemůže spát. Připadala si, jako by ji někdo pronásledoval.
Skončila v ústavu
Uprostřed povídání se Nikola odmlčela a potom začala říkat úplné nesmysly. Nevěřícně jsem na sestru hleděla a nechápala, co se s ní děje. Za další dva týdny ji musel švagr odvézt na psychiatrické vyšetření, protože sestra už byla úplně mimo. Lékaři rozhodli, že nejlepším řešením bude dočasná ústavní léčba.
Osudná zkouška
Ani nevím proč, ale už nějaký čas jsem si změnu sestřina chování dávala do spojitosti s onou loutkou, kterou si vzala po Miroslavovi. Využila jsem proto tak trochu příležitosti a od švagra si ji půjčila. Souvislost mezi duševním stavem bratrance i sestry a přítomností tajemné loutky jsem pochopila poté, co i mně se začaly dít podivné věci.
Loutku jsme pohřbili
Vnímala jsem, že z loutky vychází záhadná negativní energie. Měla jsem několik zatmění před očima a úplných výpadků paměti. Začaly mě trápit deprese. Rychle jsem se proto chtěla loutky zbavit. Řekla jsem o tom i švagrovi. K mému překvapení to nepovažoval za hloupost. Společně jsme pak exotickou hračku odvezli za město a tam ji zakopali do země.
Všechno se zase vrátilo k normálu
Můj psychický stav se zlepšil téměř okamžitě. Sestru po třech týdnech propustili z léčebny a rovněž i ona se rychle vracela k normálu. Loutku doma nijak nepostrádala. Všimla si, že zmizela, ale my s Adamem jsme si vymysleli, že jsme ji darovali jednomu sběrateli, který o ni projevil velký zájem.
Pravdu jsme jí se švagrem řekli až po mnoha letech. Svěřila jsem se jí o i svém podezření, hraničícím s jistotou, že za Miroslavu smrt mohla podle mě nepřímo právě ona loutka. Nikola s tímto názorem kupodivu souhlasila. Doufáme, že tu loutku pohřbenou za městem v zemi nikdo nikdy nevykope a nestane se její další obětí.
Anna R., (58), Mariánské Lázně
