Můj kousek štěstí

Má dcera trvala na svém. On prostě musí žít!

Když má přijít karambol, tak nejlépe znenadání, a pokud možno ve chvíli, kdy si užíváte štěstí. I tahle nehoda ten předpoklad beze zbytku splnila.

Byli jsme celá rodina na procházce v lesoparku kousek od našeho paneláku. Počasí po dlouhé době k příjemné nedělní aktivitě přímo zvalo. Můj manžel Jiří vedle mě kráčel vlevo, po mé pravici naše děti – Oldřich a Božena. Dali jsme jim tahle jména proto, že na tom manžel trval. Byl posedlý historií, ačkoli profesí je projektant. Říkal, že dohání, co zanedbal, nebo spíš, co zanedbala škola, kde dějepis rád kvůli učitelům vůbec neměl.

Srážka

Měla jsem potřebu napsat o důvodu, proč se naše děti jmenují takhle, protože jsem mnohokrát přemýšlela, zda mají jména lidí vliv na jejich osud. Pro ten Boženčin byla zmíněná neděle zcela zásadní. Přitom šlo jen o zlomek okamžiku, kdy se stalo všechno podstatné. Jak jsme tak šli po asfaltové cestě, kam auta nesměla, vedle sebe, blížili jsme se k louži. Boženka ji chtěla obejít zleva, ale Olda nechtěl, aby se na něj sestra lepila a strčil do ní, ať jde na svou stranu. A Boženka skočila napravo, kde se zezadu řítil cyklista. Srážka to byla strašná, oba leželi daleko od sebe, Boženka v bezvědomí, cyklista úpěl a kroutil se. Boženka měla trvalé následky, zůstala na vozíku, jen s malou šancí, že někdy bude chodit. Pojišťovna cyklisty, jmenoval se Karel, odmítla platit Božence bolestné a trvala na tom, že její klient je v té události nevinně. Nechtěli jsme se s nikým hádat, ale ten mladík, bylo mu dvacet dva, platil sám iniciativně ze svého. On z té nehody vyvázl jen se zlomenou klíční kostí a polámanými žebry, ale cítil, jak opakoval, hroznou vinu. Nechtěl svou odpovědnost potlačovat, chodil za Boženkou k nám domů a stále se ji snažil podporovat v její snaze dodržovat rehabilitaci, cvičit a plnit režim, který jí nařídili lékaři. Pak najednou chodit přestal a Božence chyběl. Chtěla, abychom ho našli. To se nám sice povedlo, ale bylo to smutné setkání v nemocnici. Lékaři mu našli nádor na mozku, který bohužel rostl. Prognóza byla téměř beznadějná, jen v zahraničí by mu tenkrát byli schopni pomoci. Ta smutná zpráva Boženku rozplakala, ale její pláč brzy ustal. Zadívala se na nás odhodlaně a nekompromisně řekla: „Prodáte dům v Hradci po babičce, jak jste říkali, že bude jednou můj. Nechci ho. Chci, aby žil Karel. Tu operaci zaplatíme!“

Poloviční šance

Viděli jsme, že diskuse je zbytečná, a navíc jsme také chtěli Karlovi pomoci. Naděje na úspěch byla podle lékařů padesát na padesát. A Karel se vešel do té správné padesátky. Jeho vděk neznal mezí a stále trvá. S Boženkou žijí v tom domě po babičce, který jsme nakonec neprodali, protože nám vystačily úspory, dodnes. A spokojeně.

Jana (65), severní Čechy

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden