Má vnučka se vdává

Bude to jistě skvělá událost. Snila jsem o tom už roky a trápilo mě, že vnučce nemůžu stoprocentně zaručit, že bude šťastná. Ale myslím si, že její máma by mě pochválila.

Jsem celá rozrušená, že ani pomalu nemohu stát na nohou. Jen aby to všechno klaplo. Posledních čtrnáct dní skoro nespím. Toho zařizování, nakupování, vyjednávání. Na toto jsem se už léta těšila. Na svatbu své milované vnučky. Mnohem víc než kdysi na svou vlastní svatbu.

Chtěla bych totiž, aby moje vnučka měla tu nejkrásnější, nejromantičtější svatbu na světě. Hlavně aby ten její nastávající byl na ni hodný. Jinak ještě něco zažije. Sice jsem ho pro sebe už dostatečně „prolustrovala“, ale znáte to, někteří darebáci se dokážou léta přetvařovat.

Na to ať ale ani nepomyslí. Tak stará zase nejsem, abych vnučku neubránila. Bráním ji proti světu už hrozně dlouho. A mám v tom praxi.

Hlavně ať jsou spolu Barunka a Roman opravdu šťastní.

Byla u mě na prázdninách

Ke konci srpna onoho osudového roku byla Baruška u mě na prázdninách. Moje dcera s manželem si konečně po sedmi letech manželství vyjeli na společnou dovolenou, jen tak ve dvou. Říkala jsem si, jen ať si to užijou.

Oba celý rok tvrdě pracovali a na sebe neměli ani čas. A to rozhodně vztahu neprospívá. A že by to chtělo menší restart, jsem s menšími obavami sledovala už nějakou dobu. Proto jsem hned ráda souhlasila, že si vnučku nechám u sebe. Jen ať mladí jedou.

Nikdo se neozýval

S dcerou jsme se domluvily, že si Barunku vyzvednou v neděli během dne. Měla jít druhý den poprvé do školy a moc se na to těšila. Na školu jsme si spolu vlastně hrály už celý poslední týden. V neděli však pro vnučku nikdo nepřijel.

Dcera mi ani nezavolala. Usoudila jsem, že se asi někde cestou od moře zdrželi, a doufala jsem, že přijedou ještě v noci. Ráno jsme se tedy s vnučkou vypravily na autobus do města a do školy a na uvítání prvňáčků šly samy.

Barunka to moc oplakala a pořád dokola opakovala, že jí to přece maminka slíbila, že tam půjde s ní. Nevěděla jsem, co si počít, a tak jsem se vydala i s mou malou vnučkou na policii.

Nechtěla jsem uvěřit!

Tam mě trochu uklidnili a poradili, abych šla do bytu své dcery, že rodiče určitě přijedou. Ale teprve až další den dopoledne přišla ta strašlivá zpráva. Někde v rumunských horách došlo po deštích k sesuvu půdy a následné hromadné havárii.

Moje dcera i zeť byli na místě mrtví. Myslela jsem, že v té chvíli umřu také. Ale místo toho jsem musela pro Barunku do školy. Byla jsem zoufalá, co mám teď jenom udělat. Jak to říct vnučce?

Na všechno jsem byla sama

Nastalo mnoho úředního jednání, převoz rakví, přípravy na pohřeb. Byla jsem už tehdy rozvedená a na vše sama. Nejhorší bylo, že Baruška chtěla vědět, co je s rodiči. Byla jsem už na pokraji zhroucení. Jak říct šestileté holčičce, že je sirotek?

Dovede si vůbec představit, co se skrývá za slovem smrt? Co znamená, když je něco definitivního? Nakonec jsem jí to říct musela. Nevím, kolik z toho pochopila, ale ode mne se odtáhla, jako bych já za něco mohla.

Plakala stále, že chce maminku a tátu. Když se začalo řešit, co bude s malou Barunkou, samozřejmě jsem zažádala o její svěření do mé péče.

Na sociálce měli rozum

Barunka se v té době na mě ještě stále „zlobila“. A když se jí paní z odboru péče o dítě zeptala, jestli by raději do dětského domova, řekla: klidně. Paní byla rozumná a nebrala tato slova za závazná. Já, zcela vyčerpaná jsem druhého dne v práci zkolabovala.

Odvezli mě sanitkou do nemocnice a pro Barušku do školy šla moje kolegyně. Baruška tam pak ještě dva dny byla, než mě propustili domů. Vnučku ta událost tak rozrušila, že se najednou ode mne nechtěla ani hnout. A nakonec byla i má žádost o adopci schválená.

Nebylo to vůbec snadné

Zase jsem měla malou dceru. Ale s tím rozdílem, že už mi nebylo dvadvacet, ale padesát tři. Trochu mě trápil přechod, jako mnoho žen toho věku. Nervy už také nebyly nejsilnější. Zato moje vnučka byla hotový čertík. Chtěla jsem jí všechno dopřát. Vedle školy chodila na keramický kroužek, gymnastiku a domů jsme pořídily pianino. Vycházeli jsme spolu dobře.

Neměla jsem přehled

Ve škole to Barunce šlo, ale mně pomalu ubývalo sil a ohlásily se také různé choroby. Bohužel zrovna v tu nejnevhodnější chvíli. Bára byla už téměř plnoletá, a jako každý puberťák, když vycítila mou slabost, začala si dělat, co chtěla.

Našemu dosud bezproblémovému soužití byla vyhlášena válka. Nevěděla jsem, co s tím. Ztratila jsem všechen respekt. Bára se odstěhovala k nějakému chlapovi. V tu chvíli jsem si řekla, že to nevzdám.

Přece jsem ji nepiplala tolik let, aby teď skončila u nějakého podivína, který byl navíc ženatý. Naštěstí byl také dost velký srab. A když jsem si s ním rázně z očí do očí promluvila, stáhl se a s Bárou se rozešel.

Hledá se ženich

Bára se z tohoto vztahu poučila. Také dozrála v dospělou ženu a naše vztahy se zase daly do normálu. Vždy jsme měly k sobě blízko, vedly důvěrné hovory. Bára se mi svěřila, že by si ráda našla muže, se kterým by mohla mít děti a plnohodnotnou rodinu.

Jak moc jsem ji chápala. Vždyť své rodiny se užila tak krátce, že si na to stěží pamatuje. Ale bála jsem se, aby znovu nenaletěla. Domluvily jsme se, že než si začne něco opravdu vážného, chlapíka mi představí. Několik jich sítem neprošlo. Až na Romana. Ten nám oběma padl do oka.

Svěřuji ti ji

Je to slušný člověk, kterému svou vnučku ráda svěřím. Chci, aby oba na svatební den vzpomínali s láskou, která jim dlouho vydrží. Když už jsem musela přijít o dceru, jsem vděčná osudu, že mi zbyla vnučka. A s tou jsem prožila sice náročný, ale krásný kus života.

Tereza B. (73), České Budějovice

reklama
reklama