Od narození žiju bez otce. Dlouho jsem se tím vůbec nezabývala. Moje matka mi ho totiž vylíčila v takových barvách, že jsem ho ani poznat nechtěla.

Podle mámy to byl prý velice neseriozní člověk, který ji okouzlil na jednu noc. Teprve pak zjistila, co je zač. Opilec, který se štítí práce. Když se pak chtěl „nakvartýrovat“ k ní do bytu, vyhodila ho. Nemohla živit mě a ještě jeho.

To mi na dlouho stačilo

Mít tátu darebáka, je strašný osud. Styděla jsem se a trpěla tím celé dětství. Chtěla jsem o svém otci také povídat, jako mé kamarádky. Ale nebylo, čím se chlubit. Raději jsem proto říkala, že mi umřel.

Někteří mě kvůli tomu litovali. Jiní se mi posmívali, že jsem prý pohrobek. Mámě jsem nic neříkala. Ta měla dost starostí sama se sebou a na jakoukoli zmínku o tátovi byla alergická.

Nevlastní sestra mě našla

Když už jsem byla dospělá, objevila se jednoho dne u nás v obchodě žena, která mi byla nápadně podobná. Řekla mi, že je moje mladší nevlastní sestra a že už mě několik let hledá. Hlavně prý kvůli našemu tátovi, který by mě rád viděl.

Byly to samé lži

Nejprve jsem se s otcem setkat nechtěla. Ale zvědavost mě přemohla. Ve svých 22 letech jsem konečně uviděla tátu. Vůbec nevypadal jako darebák. Žil spořádaným životem s rodinou mé nevlastní sestry Andrei.

A měl ohromnou radost, že mě konečně poznává. Moje matka ho prý tehdy skutečně vyhodila. O svém těhotenství mu nic neřekla. Když se vše dozvěděl, neutíkal před svými povinnostmi. Jenže máma mu odmítala kontakt se mnou.

On přesto celé roky na mě platil alimenty, i když nebyl jako otec vůbec uvedený. Konečně jsem tedy našla funkční rodinu a prima tátu. A jsem s nimi v neustálém kontaktu už řadu let. Mámu jsem ale neopustila, i když ji nechápu a nemohu jí odpustit, co mi udělala. Ale je to přece moje matka.

Stela P. (49),Beroun