Maminku do ústavu nedám

Moje maminka byla úžasná a já měla krásné dětství. Nyní nastal čas, abych jí její lásku oplatila. Protože teď potřebuje ona mě.

Maminka drží v třesoucích se rukách fotografii a šťastně se usmívá. Jsem na ni já s bratrem, když mi bylo pět let. Vyjeli jsme si tenkrát poprvé k moři. Do NDR na Rujanu. Dodnes mám v sobě uchovaný ten pocit úžasu, když jsem poprvé spatřila to nekonečné množství vody. A ta voda byla navíc slaná! Když mi vlny šplouchly do očí, tak mě to pálilo.

Toho množství vody jsem se trochu bála. Můj starší bráška už uměl plavat a byl proto za hrdinu. Také si pamatuji, jak tam s námi maminka na pláži i ve vodě dováděla. I ona si na to dnes vzpomněla. Máme tak na celé odpoledne téma k hovoru. Což se nestává vždy.

Začalo to nenápadně

Asi před třemi lety jsem si poprvé všimla, že maminka nějak moc zapomíná. Manžel Honza mě uklidňoval, že v jejím věku je to celkem běžné. Ale já cítila, že to tak není. Máma se měnila i povahově.

Byla méně hovornější než dřív, taková zakřiknutá. To nebývalo jejím zvykem. Byla vždy veselá, energická, všude jí bývalo plno. Nikdy ji nic nedokázalo porazit. Ani ty nejhorší události v životě.

Velké zklamání

Další rok už jsme na rodinnou na Rujanu nejeli. Doma nastalo veliké dusno a brzy po novém roce se naši rozvedli. Otec měl vždy všude vlivné přátele. Tak také snadno docílil toho, že dostal mého bratra do své péče.

Odtrhl nás od sebe a zatáhl ho do své nové rodiny. My s maminkou zůstaly samy. Pro mámu to byl hrozný šok a hlavně zklamání. Mého tátu totiž opravdu moc milovala. Nikdy nepochopila, jak to mohl udělat.

I přesto nám bylo krásně

To by ale nebyla ani moje máma, kdyby se z toho brzy neoklepala. Našla si lepší práci, kde bylo víc peněz, ale zároveň i lepší pracovní doba. Přesně taková, aby mě zvládala vyzvedávat ze školy a pak se mi zbytek dne věnovat.

Vodila mě na různé kroužky, zkoušela mě z matematiky, chodily jsme spolu do divadel a do kina. Víkendy jsme měly vyhrazené na různé výlety. Jednou za čtrnáct dnů i s mým bratrem. Maminka to všechno zvládala s úsměvem a já se cítila velice bezpečně a spokojeně.

Bratr se nám odcizil

Můj bratr se dostal do puberty a začaly s ním být problémy. Stále častěji se vyhýbal našim společným víkendům. U otce na něj zřejmě nikdo neměl čas. Táta mezitím totiž zplodil další tři potomky, naše nevlastní sourozence.

A můj bratr si začal dělat co chce. My s maminkou jsme to ale netušily. Když máma otci vysvětlovala, že by na syna měl víc dohlédnout, aby nedělal hlouposti, jen ji hrubě okřikl, aby se nestarala a neděla zbytečné vlny.

Další rána osudu

Když bylo bratrovi sedmnáct let, vyskočil z okna v šestém patře. Byl na místě mrtvý a navíc se ukázalo, že byl zfetovaný. Na pohřbu jsem měla o maminku vážně starost. Na jedné straně jsem na ní viděla ten obrovský smutek a zoufalství.

A na druhé straně s ní lomcovala zlost při pohledu na mého otce. Nechápala, jak tomu nedokázal zabránit. Jak mohl být takový ignorant, že si nevšil, že má syn problémy nejen psychické, ale i s drogami.

Byla jsem jak vykolejená

Po bratrově smrti jsem se sesypala. Byla to pro mě velmi tvrdá srážka s realitou. Nebýt mámy, nevím, jak by to se mnou tenkrát dopadlo. Ale moje silná maminka mě, ačkoliv sama velmi trpěla, neustále držela nad vodou.

Nakonec se jí povedlo, že jsem znovu ucítila pevnou půdu pod nohama a našla v naší mini domácnosti zase to hřejivé zázemí. A nebylo to naposled.

Manželství se nepovedlo

Věděla jsem, že to jednou přijde, ale když jsem měla definitivně odejít z bytu, kde jsme dlouhá léta žily samy s maminkou, bylo mi najednou úzko. Byla jsem ale moc zamilovaná a chtěla jsem se vdávat.

Maminka z mého nastávajícího nadšená vůbec nebyla a snažila se mi mé počínání vymluvit. Bylo to snad poprvé v životě, kdy jsme se spolu pohádaly. Celkem brzy po svatbě se ale ukázalo, že moje volba nebyla moc dobrá. Došlo i na domácí násilí.

Napodruhé už to vyšlo

Rozvedla jsem se a vrátila se domů k mámě. Nikdy mi nic nevyčítala. Přijala mě do své milující náruče a vlila do mě zase novou energii. Napodruhé mi už svatba vyšla dobře. A můj manžel Honzík je skvělý chlap.

Nikdy nic nenamítal, když jsme navštěvovali maminku nebo když ona přišla k nám, Se svou tchyní si totiž rozuměl. Když se u mámy objevily první známky Alzheimerovy choroby, zapojil se bez řečí do péče o ní.

To se nedá zvládnout

Lékaři nám doporučili, ať maminku dáme do ústavu, který se na takto nemocné lidi specializuje. Ta představa mě zaskočila. Když já měla problémy, máma celý život stála při mně. Já ji prostě jen tak neodložím. Po rodinné poradě s Honzou a našimi dospělými dětmi jsme se dohodli, že to zkusíme.

Vzali jsme si maminku k sobě a staráme se o ni. Lidé nám říkají, že to nezvládneme. Nevím, co nás všechno čeká. Ale dokud nás maminka vnímá, chci být s ní. Každý její nepatrný úsměv mě nabíjí novou nadějí. Tak jako celý život.

Jarmila V. (59), Uherské Hradiště

reklama
reklama

Komentáře