Nikdy by mě nenapadlo, do jaké situace se mé manželství dostane. Zpočátku jsme žili i s dětmi tak spokojeně... Pořád přemýšlím, jak se to mohlo stát, ale odpověď nenacházím.
S Mirkem jsme se znali od dětství, pocházíme ze stejného malého města, vlastně skoro vesnice. Už jako malí jsme spolu kamarádili, i když on byl docela uličník, ale dokázal vždycky vymyslet tak zajímavé hry! Byl o rok starší, ale rozuměli jsme si a báječně jsme se spolu vždycky vyřádili. Naši rodiče se také znali a nedělali žádnou tragédii z toho, když já třeba přišla domů zablácená a s roztrženou sukýnkou, nebo Mirek s odřenými koleny a boulí na hlavě. Tehdy se to bralo jako normální, jen ať se děti venku dosyta vydovádějí. Jak šla léta dál, naše cesty se na chvíli rozešly. Já vyšla gymnázium a pak jsem odjela studovat vysokou školu, Mirek už byl na studiích o rok dříve, ale v jiném městě. Našli jsme si jiné kamarády a kamarádky, přišla nějaká ta láska.
Krásná léta
Po studiích jsem se vrátila domů, kde už jsem měla domluvené místo v jednom místním podniku, a hned první den jsem cestou z práce na Mirka narazila. Připadalo mi, že se snad vůbec nezměnil – a když, tak k lepšímu. Neviděli jsme se několik dlouhých let, ale hned jsme se začali bavit, jako bychom se potkali naposled včera. Řekl mi, že pracuje v okresním městě, má skvělou práci,která ho moc baví, že plánuje v rodném domku u rodičů přestavět půdu, aby měl prý svoje soukromí. Povídali jsme si snad tři hodiny. Rozuměli jsme si ve všem, moc jsme se spolu nasmáli a netrvalo dlouho a začali jsme spolu chodit. Asi po roce jsme se vzali a přestěhovali se do půdního bytu, který Mirek opravdu vybudoval. Byla to krásná doba. Za další rok a půl jsem přišla do jiného stavu. Byla jsem šťastná, s rodinou jsme počítali a oba jsme chtěli mít spoustu dětí. Pak se na ultrazvukovém vyšetření ukázalo, že čekám dvojčata. Trochu mě to vyplašilo, ale pak jsem si řekla, že to je přece jedno, hlavně když budou děti zdravé. Spolu to přece zvládneme. Odešla jsem na rizikové těhotenství, ale bylo mi celkem dobře. Mirek vydělával dost a kladl mi na srdce, ať na sebe dávám hlavně pozor, aby se ti caparti měli dobře. Když se blížil termín porodu, doktorovi se něco nezdálo, takže jsem poslední týdny trávila v nemocnici pod lékařským dohledem. Nakonec všechno dobře dopadlo a narodili se nám dva krásní kluci, Petr a Pavel, sice trochu předčasně, ale měli se čile k světu a zanedlouho nás všechny pustili domů. A mně začal pořádný kolotoč.
Nechápala jsme, co se děje
Kdo má dvojčata, ten ví. I když Mirkovi rodiče mněpomáhali, jak mohli, přece jen jsem se nezastavila a večer jsem vždycky padla do postele úplně vyřízená. Mirek jezdil do práce, takže když se večer dostal domů, už jsem měla dost. Ale nějak jsme to společně zvládali a těšili jsme se, co budeme s našimi kluky podnikat, až trochu povyrostou. A ti rostli jako z vody, zanedlouho jim měly být tři roky a těšili se do školky a já zpátky do práce. V té době jsem si ale všimla, že Mirek chodí z práce domů nezvykle brzo a obvykle v „náladě“.
Náhodný nález
Tvrdil mi, že ve firmě momentálně nemají moc práce, a tak je šéf pouští dřív, takže si s kolegy občas zajdou na dvě piva. Zpočátku jsem tomu věřila, i když jsem si říkala, že po dvou pivech by v takové náladě nebyl. Ale nechala jsem to být, pořád jsem měla práce a starostí dost. Jenže po nějaké době se Mirek začal měnit. Najednou byl nemluvný, často unavený, podrážděný, a dokonce se na mě i na děti začal utrhovat. A nejhorší nálady měl o víkendech. Vůbec jsem nechápala, co se to s ním děje, ale když jsem se ho přímo zeptala, pořád se jen vymlouval na práci. Prý se bojí, aby ho nevyhodili, že by nás pak neměl z čeho uživit. Snažila jsem se ho uklidnit tím, že i já přece brzy nastoupím do práce, takže nějakou tu korunu mít budeme. Sice zabručel, že to je dobře, ale jeho nálady to nijak nezměnilo. Pořád jsem si myslela, že se všechno změní, až se vrátím do práce. Jednou v sobotu jsem dávala prádlo do pračky, a našla jsem v Mirkových kalhotách krabičku prášků.
Utrhl se na mě
Byl to neurol, prášek na uklidnění. Šla jsem za Mirkem a zeptala se, proč jí prášky, jestli mu je předepsal doktor. Jenže on mě zpražil, že mi do toho nic není. Pak se trochu uklidnil a tvrdil mi, že prášek si občas bere, aby mohl usnout, protože má starosti. A ať to neřeším a radši se starám o domácnost a děti. Urazila jsem se a do neděle s ním nemluvila. Ono ani nebylo s kým, Mirek po hádce odešel a v sobotu se vrátil až před půlnocí. V neděli to samé, jen přišel v jedenáct, ale v totálně zbědovaném stavu. Nevěděla jsem, jestli je opilý nebo pod vlivem prášků. Rozplakala jsem se. Mirek si sedl na gauč a tupě zíral před sebe. Asi po deseti minutách promluvil. Najednou to ze sebe vysypal. Prý už neví, jak dál,asi je závislý na prášcích a alkoholu. Začal je brát, protože se cítil pod tlakem, když nevěděl, jestli nezůstane bez práce, a zapíjel je alkoholem, protože pak mu bylo dobře. Jenže teď se cítí čím dál hůř. K doktorovi jít odmítl, aby si na něj lidi nezačali ukazovat prstem. Zoufale vykřikl, že už ale neví, co má dělat, a nakonec se rozplakal. Byla jsem úplně šokovaná. To bylo poprvé v životě, co jsem ho viděla plakat. A taky mě hrozně mrzelo, že se mi nesvěřil už dřív. Na druhou stranu jsem ale byla ráda, že mi to sdělil, a chtěla mu pomoct, jen jsem nevěděla jak. Pak jsme našli v úplně jiném městě odborníka, kam Mirek nastoupil na terapii. Nebylo to jednoduché období, o práci stejně přišel, už nebyl schopný ji vykonávat. K tomu jsem chodila do práce a snažila se, aby rodina aspoň finančně nestrádala. Hlavně jsem nevěděla, jak to všechno mám vysvětlit jeho rodičům a našim synům, kteří se pořád ptali, kde je tatínek a kdy přijde. Snažila jsem se jim vysvětlovat, že tatínek je nemocný, ale že se brzo uzdraví a všechno bude jako dřív.
Tragický konec
Jenže jsem se mýlila. Asi po měsíci došlo ke zvratu. Volali mi z léčebny, že Mirek utekl. Rozklepala jsem se zlou předtuchou. Doufala jsem, že se třeba nějak dostane domů, ale dny ubíhaly a po Mirkovi nebylo ani vidu, ani slechu. Bála jsem se nejhoršího. A bohužel se moje předtuchy vyplnily. Po dvou týdnech mi volala policie, že Mirka našli. Byl mrtvý. Musela jsem ho jet identifikovat. Po té dlouhé době starostí a nervů jako by mi vypnulo srdce. Nedokázala jsem ani hned plakat. Fungovala jsem jako stroj, a dodnes mám tuto dobu jakoby v mlze. Ještě že se tchán s tchyní i moji rodiče společně postarali o kluky. Později jsem se dozvěděla, že Mirka zabily prášky v kombinaci s alkoholem. Nějak si na svém útěku obstaral velkou dávku a zemřel na zástavu srdce. Pod mostem, sám. Myslela jsem si, že ani já tohle nemůžu přežít. Nakonec jsem v sobě našla sílu, hlavně kvůli dětem. Neobešlo se to ovšem bez pomoci psycholožky. Docházela jsem k ní skoro rok, a když jsem poprvé byla na sezení schopná se konečně rozplakat, začalo se to lepšit. Moc mi pomohla. Také v práci mi vyšli vstříc, i když jsem strávila rok na nemocenské. Měla jsem se aspoň kam vrátit. Trvalo to strašně dlouho, než jsem se z toho jakž takž dostala a mohla začít fungovat nějak „normálně“. Po té ráně jsem se ale už nikdy úplně nevzpamatovala. Dodnes mě pronásledují otázky, proč jsem nic nepoznala dřív, kdy by se s tím třeba dalo ještě něco dělat. Psycholožka mi sice vysvětlila, že moje vina to není, že jsem to za dané situace ani poznat nemohla. Nikdy už jsem se ale znovu nevdala. Dnes už jsou naši kluci velcí, oba mají své partnerky a svůj život, jsou moje jediná radost. Žiju vlastně už jen kvůli nim a oni mi oplácejí mou lásku. Snaží se moc, děkuju jim.
Vladěna (58), střední Čechy
