Už se to nedalo vydržet. Musela jsem něco udělat, abych se nezbláznila. Manžel nic nechápal, proč jsem na něho nabroušená.
Manžel se každou noc měnil v někoho úplně jiného. V cizí a nepřátelskou bytost! Jinak se to nedalo nazvat. Stal se mým nepřítelem. Ve dne tichý a skromný mužský. Chápavý a občas i milující. Co víc si po tolika letech soužití přát? Jenže, nastala noc a vše se změnilo. Vlastně on se změnil.
Měnil se v někoho jiného
Chrápání nebyl jeho největší problém. Můj muž, hubeňour, jakoby narost do obrovských rozměrů. Rozvaloval se! I naše dvoulůžko jakoby mu byla najedenou malé. Házel rukama, chroptěl a sténal! Někdy vykřiknul a já se hrozně lekla. Měl totiž i jiný hlas! Snažila jsem se s ním o tom promluvit, ale nevěřil mi. Prý si vymýšlím! Přeháním! „Nahraj ho, to přece zvládneš. Pěkně ráno mu ten jeho cirkus pusť, uvidíme, jinak se na to bude tvářit!“ navrhla mi vnučka, když jsem jí předváděla, co její děda provádí za alotria. Brala to jako povedený žert a já jí četla v očích, že ani ona mi tak úplně nevěří. Hned v noci jsem nahrála pár manželových výkřiků a i to obvyklé chroptění. Ráno jsem mu to vše přehrála. Sám sebe nepoznal!
Ti dva si byli podobní
„Fuj, to jsem se lekl, co to je za skřeky?“ ptal se a vůbec ho nenapadlo, že je to on! Přestěhovala jsem se do obýváku. Myslela jsem, že tam přemístím Františka, ale odmítl. Kvůli našemu psovi! Jezevčík Malina mu byl trnem v oku už coby štěňátko. Rozkousal mu tehdy nové polobotky a od té chvíle mu nemohl manžel přijít na jméno. Prostě si ti dva kluci nepadli do oka, i když si byli nějakým zvláštním řízením osudu docela podobní. Oba hubení a sporé postavy. Oba měli takový špičatý obličej a dokonce i barvu vlasů, Malina srsti, měli podobnou. A poslední dobou dokonce bohužel i hlas…
Mám společníka
František, aby si mě usmířil, mi dokonce slíbil, že mi pořídí nový gauč, určený pro trvalé spaní. Změna mi šla k duhu. Hned první noc jsem usnula jako nemluvně. Ráno jsem našla vedle sebe společníka. Našeho pejska Malinu! Jindy bych se zlobila, ale tentokrát jsem svého útulného pejska uvítala s nadšením. Navíc Malina pěkně hřál, tak jsem si nemusela plnit termofor s horkou vodou. Bylo to prostě nádherné! Manželovi ale moje nepřítomnost začala vadit. Aby mě překvapil, vyhledal lékaře. Vymyslela to dcera, jinak by ho to samozřejmě ani nenapadlo!
Nic neměním
Podstoupil laserovou operaci a bylo po chrápání! „Už nejen, že nechrápu, ale ani nic nevykřikuji. A na to převalování beru léky na spaní. Můžeš se ke mně vrátit‘“ oznámil mi nadšeně a čekal moji chválu. Nadšení! Obdiv! Donutila jsem se k chvále i obdivu. Ale to nadšení mi nějak nešlo. Neuměla jsem předstírat něco, co neexistuje. Milovala jsem prostě Malinu a nechtěla se pejskovy přítomnosti vzdát. Za žádnou cenu! „No, víš, nechme to zatím tak. Také jsem začala trochu pochrupovat a mohla bych tě budit. Zůstanu, kvůli tobě, v obýváku, já už to nějak vydržím!“ zalhala jsem mu a pro jistotu držela za zády zkřížené prsty. Lhát se přece nemá!
Dana P. (68), Trutnov
