Až druhé manželství Pavlu Soukupovi (70), charismatickému herci se zvučným hlasem, vyšlo. S životní partnerkou Isabelou (52) přitom musel překonat i bolestné chvíle.
Když byl herec Pavel Soukup (70) malým klukem, bavily ho hlavně sporty. Kromě fotbalu nebo hokeje na chodníku hodně běhal. „Já jsem sportoval pořád,“ prozradil v televizním pořadu. „To byly ráno kliky, večer kliky. Byl jsem schopný jich udělat sto najednou.“ Uměl ale také i dobře recitovat a hrál v dramatickém kroužku, takže se zdálo, že tím je jeho budoucí životní dráha předurčena. Nebyla, protože se po maturitě přihlásil na matematicko-fyzikální fakultu. Tam ale studium nedokončil, místo toho přešel na žurnalistiku a pak si k tomu souběžně přibral i DAMU. Obě tyto školy úspěšně zvládl!
V Itálii si prožil chvíle hrůzy!
Poprvé se Pavel Soukup oženil se svojí hereckou kolegyní. Jmenovala se Zuzana Geislerová (66) a měli spolu syna. Manželství ale nevydrželo. Po rozvodu čekalo na herce setkání s jeho osudovou ženou. Isabela Siegelová (52) byla rovněž herečkou. Svatbu měl pár v roce 1989. Narodil se jim syn a po něm dcerka. Obě děti dostaly křestní jména po svých rodičích. O malou holčičku ale Pavel a Isabela přišli, když jí byl jeden rok. Zemřela nečekaně na syndrom náhlého dětského úmrtí. „Opustila nás právě v době, kdy začalo její rajské období roztomilosti,“ řekl smutně Pavel. „Jako rodina jsme to ale zvládli. Mohli jsme se na všechno vykašlat, rozejít se, ale s Isabelou jsme to nezabalili.“ V dalších letech se jim narodily ještě dvě dcerky. S jednou z nich pak prožili dramatické chvíle na dovolené v Itálii, když se jim ztratila na pláži. V té chvíli nevěděli, jestli ji najdou. „Byly to příšerné vteřiny,“ popisoval Pavel v jednom rozhovoru. „Vzpomínám, že jsme přijeli na pláž, ona se sebrala a šla se sama dívat někam na hračky do obchodu asi dva kilometry od nás. My jsme mysleli, že se koupe s ostatními sourozenci, ale ti si zas mysleli, že je s námi. Když vyběhli z moře, ptali se, kde je Pamela. V tu chvíli by se v nás krve nedořezal. Naštěstí pobřežní stráž v Rimini je už zkušená, okamžitě rozšířili hlášení po pláži a já se rozběhl po hlavní ulici a lítal po krámech. Netušil jsem, jestli ji někdo neodvedl někam za ručičku.“
V telefonu měl divný hlas
Nejen kolem dětí se ale vznášela atmosféra obav a nejistoty. Pavel měl různé zdravotní problémy a také si dokázal přivodit i různé úrazy, včetně poranění prostřednictvím pily nebo sekyrky. „Abych pravdu řekla, tak já Pavla neznám vůbec zdravého,“ připustila Isabela v televizním pořadu. „Když jsem se k němu přistěhovala, otevřela jsem spižírnu a tam byly pouze vločky. On byl nějaký zvláštní dietář. Pak z něho vylezlo, že má vlastně problémy se žaludkem.“ Z celkem běžných problémů se ale před pěti lety stalo drama, kdy šlo o život. Oblíbenému herci praskl na chalupě žaludeční vřed právě v době, kdy tam byl sám. Když se s ním Isabela spojila přes mobil, zdálo se jí, že má divný hlas. On ale tvrdil, že ho jen trochu bolí břicho. Manželka se tím naštěstí nenechala uchlácholit a s jednou z dcer přijela na chalupu právě včas, aby stačila Pavla odvézt do nemocnice. Bylo to skutečně za minutu dvanáct. Aby toho nebylo málo, lékaři pak přišli na to, že herci bezprostředně hrozila rakovina – v tlustém střevě měl nádor, který byl sice ještě zapouzdřený, ale už v posledním stádiu před rozvinutím! „Na průšvih jsem měl zaděláno už od studentských let, aniž bych o tom věděl. Vředová choroba mě však dohnala až v pozdějším věku,“ konstatoval Pavel. Lékařskému dohledu už se nevyhne – a ani se vyhýbat nebude – ale má štěstí v tom, že ho obklopují lidé, kteří při něm budou stát v dobrém i zlém!
V nemocnici si uvědomil, že jiní jsou na tom hůř!
Jako sportovně založený muž, který nerad přiznává slabost, se Pavel v nemocnici cítil dost depresívně. Dokonce se kvůli tomu i vztekal. „Pak jsem si ale vybavil děti na onkologii v Motole, kde jsem jednou v rámci patronátu za televizní seriál rozdával dárky,“ uvedl upřímně. „tu šílenou bezmoc v očích rodičů a doktorů. A říkal jsem si: chlape, tobě se zase tolik nestalo. Koneckonců máš to za pár, kdežto tyhle děti – kdo ví, co je ještě čeká. Takže jsem si logicky přestal stěžovat.“
