Manželova žádost o rozvod mě opravdu zaskočila!

Zpětně jsem viděla, co jsem mohla dělat lépe a chtěla jsem to napravit.

Pokud spolu dva lidí žijí už delší dobu, neměl by pro ně znamenat dlouhodobý pracovní pobyt jednoho z nich v cizině velký problém. U nás to ale dopadlo špatně.

Během těch dvaadvaceti let, co jsme spolu se Štěpánem žili, se náš vztah na jednu stranu upevnil, na druhou stranu se z něho ale vytratila romantika. Bylo to způsobeno i tím, že jsme měli náročná povolání.

Málokdy jsme si našli čas na nějaké společné aktivity – a pokud ano, věnovali jsme ten čas samozřejmě dětem. S trochou nadsázky jsme se těšili na to, až jednou budeme v důchodu a budeme mít pro sebe všechny dny.

Po odjezdu se mi stýskalo

Štěpán pracoval ve firmě, která měla své pobočky v zahraničí. Jednoho dne mi oznámil, že dostal nabídku několik měsíců pracovat v Portugalsku. Znamenalo to pro něho samozřejmě i kariérní posun. Trochu mě zneklidňovalo, že se tak dlouho neuvidíme, ale nechtěla jsem manželovi stát v cestě.

Syn i dcera už byli ve studentském věku, kdy pro ně kamarádi znamenali víc než rodiče, takže těm to vůbec nevadilo. Teprve poté, co Štěpán odjel, uvědomila jsem si, jak jsem si na jeho přítomnost zvykla.

I když jsme byli zaneprázdnění, většinou jsme společně snídali nebo si večer vyprávěli, co je nového. Jednalo se o pár chvil denně, ale jak se ukazovalo, byly pro nás oba důležité. Začalo se mi po manželovi stýskat víc, než jsem předtím očekávala.

Chtěla jsem vše změnit

S tím, jak se prodlužovala Štěpánova nepřítomnost, mi docházelo, jak moc pro mě je náš vztah podstatný. Vzpomínala jsem na všechny možné chvíle, které jsme spolu prožívali hlavně na začátku nebo v době, kdy děti teprve vyrůstaly.

S tím, jak se syn a dcera zdržovali doma jen málokdy, připadala jsem si sama. Se Štěpánem jsem byla v pravidelném telefonickém kontaktu, ale ten mi nemohl nahradit jeho přítomnost. Odpočítávala jsem dny do jeho návratu tak, jako kdysi vojáci na vojně.

Říkala jsem si, že to odloučení možná přišlo právě včas na to, abychom si oba uvědomili, jak je i ten náš zdánlivě stereotypní vztah vlastně krásný. Ať se dělo, co se dělo, měli jsme vždy jeden v druhém oporu.

Začala jsem si vyčítat, že jsem svému muži málo vycházela vstříc. Poslední dobou jsme žili oba jakoby zavření ve svých bublinách. Rozhodla jsem se, že to po Štěpánově návratu musím změnit.

Moje chování mu vadilo

Když se manžel konečně vrátil, chtěla jsem, aby si všiml změny v mém přístupu. Doslova jsem na něm pořád visela, neustále jsem se zajímala o to, co chce, co si přeje, co dělá. Měla jsem problém se od něho vzdálit. Výsledkem však bohužel bylo, že to Štěpánovi začalo vadit.

Nejprve to nedával příliš najevo, ale ten kontrast byl hodně velký. Před svým odjezdem žil s někým v zajetí zvyků a stereotypů.V cizině byl svobodný a svým pánem. Nyní jsem na něm téměř pořád visela, jako bych se kvůli němu chtěla všeho vzdát. Trvalo to měsíc.

Pak mi řekl, že pojede za hranice znovu. Tak, jak mi to líčil, bylo jasné, že dostal nabídku, ale konečné rozhodnutí bylo na něm. Nepřímo mi naznačil, že za jeho přáním vrátit se do ciziny byla moje přehnaná starostlivost. Byl to pro mě šok. Najednou jsem jasně viděla, jakou chybu jsem udělala.

Měli jsme si se Štěpánem sednout a všechno probrat; místo toho našel po návratu nevyrovnanou ženu, která na něho citově útočila. Doufala jsem, že až se manžel znovu vrátí, dá se všechno do pořádku. Místo toho mě zaskočil žádostí o rozvod. Myslel ji vážně. Snažila jsem se ho přesvědčit, abychom si ještě dali šanci.

Nenechal si říct. Později si našel mladší partnerku, se kterou je dodnes. Já jsem se z rozvodu léta vzpamatovávala. Potom jsem měla několik pokusů o vztah, ale žádný zatím nevyšel. Ve vzpomínkách se vracím do doby, kdy naše rodina fungovala, i když se manželství utápělo ve všednosti. A vím, že mi tehdy bylo lépe než dnes.

Petra Z. (58), Beroun

reklama
reklama

Komentáře