Nejhorší chvíle v životě prožívá člověk, když je v nejistotě kvůli dětem.
S manželem jsme oba už v důchodu. Dcera se vdávala docela pozdě, takže první dítě měla až před čtyřicítkou. Vnučku Anetku jsme často hlídali. Na jedno letní odpoledne ale budeme hodně dlouho vzpomínat!
Přiběhl domů sám!
Hlídání většinou probíhalo bez problémů, Anetka byla hodná, dobře jsme si s ní rozuměli. V ono osudné odpoledne jsme šli s vnučkou na procházku, ale já se musela vrátit, abych připravila oběd. Měla jsem dobrou náladu a otáčela se v kuchyni, když v tom se domů přihnal manžel.
Zarazilo mě, že je bez Anetky. Tvářil se vyděšeně. Ptala jsem se, co se stalo. Manžel mi řekl, že se mu vnučka ztratila. Hledal jí asi deset minut, ale nikde nebyla. Zpanikařila jsem a málem jsem se rozbrečela.
Pak jsem se vzpamatovala a manželovi jsem vynadala, že na Anetku nedával pozor. Popadla jsem ho za ruku a trvala na tom, aby mě odvedl na místo, kde viděl vnučku naposledy.
Bydleli jsme na velkém sídlišti, takže možností, kam mohla Anetka zmizet, bylo hodně. Manžel mi mezitím řekl, jak k tomu všemu došlo. Hrál si s vnučkou na schovávanou. Myslel si, že ji má pod kontrolou, ale pak tam najednou nebyla.
Mohly za to dveře
Po prvním šoku jsem se snažila jednat s chladnou hlavou. V duchu se mi ale přitom honily hlavou ty nejhorší možnosti. V okolí místa, kde se Anetka ztratila, jsme se ptali náhodných kolemjdoucích. Nikdo však čtyřletou dívenku neviděl.
Byli jsme rozhodnuti ještě chvíli hledat a v případě neúspěchu se obrátit na policii. Naštěstí vše dobře dopadlo. Ve chvíli, kdy už moje zoufalství nabíralo vrcholu, se otevřely vchodové dveře jednoho paneláku a odtamtud Anetka vyběhla.
Vnučka se tam totiž šla schovat a vběhla dovnitř, když kdosi vycházel ven. Dveře už ale potom nedokázala otevřít a z paneláku se dostala až poté, kdy šel dovnitř jiný člověk. Musím říct, že v tu chvíli jsem si oddechla jako nikdy předtím!
Jana V. (66), Brno
