Mám hodně náročnou práci. Chodím domů po šesté večer úplně vyšťavená a přiznávám, že mi občas ujedou nervy. Dokážu se kvůli hlouposti hodně naštvat, a protože to má manžel v práci podobně hektické, pohádáme se doma i kvůli úplné hlouposti.
David chodí domů ještě později než já. Jeho zoufalý šéf na něj jako vedoucího úseku vyvíjí velký tlak, protože firma směřuje ke krachu. David je pak naštvaný a podrážděný a vylévá si na mě taky svůj vztek.
„My zase nemáme nic k jídlu? Poslední dobou si opravdu skvělá hospodyně. Ještě že máme za rohem hospodu,“ práskne dveřmi a jde se demonstrativně navečeřet do zaplivané pivnice.
Manžel je nervák
Děti jsou už dospělé a nežijí s námi. Možná jsme takoví proto, že jsme si zůstali sami dva a už nás na nás nemůže nic překvapit. Tak věnujeme veškerou energii práci a na klidný život není čas ani chuť.
Davida trápí stres dlouhodobě, takže jsem tak nějak zvyklá na jeho nálady a víkendovou únavu, kdy nechce ani vystrčit paty z bytu. A zřejmě ještě víc ho vystresovalo, že jsem už podobně zahlcená prací a stejně podrážděná jako on.
Když jsme oba naštvaní, nemůžeme si navzájem navodit lepší náladu. Když jsem dřív chodila domů ve tři odpoledne a neřešila žádné pracovní problémy, měla jsem čistou hlavu a manžela se snažila po práci rozptýlit.
Pomoci mu zapomenout na šéfa i ostatní zaměstnance. Jenže ani já jsem teď nebyla ve stavu, abych někoho mohla zachraňovat. Potřebovala jsem zachránit také.
Úplně vyhořel
Manžel se psychicky zhroutil. Paradoxně nás to zachránilo. Nejen naše budoucí zdraví, ale i manželství. Lékaři na Davidovi rozpoznali syndrom vyhoření. Pár měsíců marodil. Nakonec mu pomohla antidepresiva, která začal brát kvůli stále špatné náladě, pocitu méněcennosti, nedostatku úspěchu a poruchám spánku.
Když se vymanil z nejhoršího a měl pocit, že už by mohl fungovat i pracovně, poslechl svého lékaře a našel si jinou práci. Cítil se tam spokojený a byl rozhodnutý ji opustit kdykoli by se schylovalo ke stresovým stavům, které zažíval se svým tehdejším šéfem.
Díky tomu se u nás doma všechno urovnalo. A role se obrátily. Nyní to byl on, kdo mě rozptyloval po práci a pomáhal mi nemyslet na věci, které nejsou pro nás dva vlastně až tak důležité. Přemlouval mě, abych taky odešla, když nejsem v práci pro potěšení, ale ještě dlouho mi trvalo, než jsem ho poslechla.
Změnila jsem, co se dalo
Snažila jsem se ventilovat stres různými aktivitami. Začala jsem cvičit jógu, s Davidem jsme chodili na procházky a jezdili na víkendové výlety, ale cítila jsem, že to pořád není ono.
Z Davida po změně zaměstnání vyzařoval klid a spokojenost. Nehádali jsme se kvůli nepořádku doma, občas zašel na nákup i uvařil. Ale já jsem se začala cítit podobně jako on, než skončil v původní práci. Sportovní aktivity nepomáhaly, viděla jsem, že jako manželka nic nezastávám, málo peru, uklízím a vařím a hlavně nemám na nic chuť.
Nebaví mě péče o domácnost ani o sebe. Špatně se mi spí a nic mě nedokáže udělat radost. „Musíš dát výpověď dřív, než skončíš na práškách jako já,“ opakoval mi poněkolikáté David. Konečně jsem ho poslechla.
Chvíli jsem byla sice bez práce, ale hodně mi to pomohlo.
Už jsem zpomalila
Byly to dva měsíce psychického odpočinku. Zabavovala jsem se úklidem a renovováním naší omšelé domácnosti, na kterou jsem neměla čas, návštěvami dětí a vnoučat, jógou i obyčejným povalováním.
Občas jsem zašla na pracovní pohovor, ale zas tak moc jsem se nesnažila. Už jsem nechtěla žádnou manažerskou pozici. Až mi kamarádka nabídla, že u nich na městském úřadě hledají referentku. Mám pevnou pracovní dobu a zaměstnání, kde se nepěstují přesčasy.
S Davidem na sebe máme čas a naše domácí prostředí se v mnohém změnilo k lepšímu. Díky výměně našich zaměstnání jsme zůstali spolu a zdraví.
Alena O. (53), České Budějovice
