Život je tak trochu jako maškarní ples. Napadlo vás někdy, kolik masek za den vy sami vyměníte v zaměstnání nebo v osobním životě? A co teprve lidé kolem vás.
Většina z těch, se kterými se scházíte na schůzích, na dovolené, před soudem, v nemocnici, v zábavním podniku nebo kdekoli jinde, nejsou vůbec takovými, jakými se dělají. Skoro každý pobíhá po světě se svým pravým já schovaným za maskou. Zkouší za ni skrýt své záměry a nedostatky.
Je nám to vlastní
Maskou se v psychologii označuje tendence zakrýt před ostatními lidmi své skutečné názory a postoje dobrovolně přijatým výrazem. Neměli byste však vždy vycházet z toho, že člověk za maskou je prostě pravým opakem toho, co předvádí svým maskováním.
Zkuste se napřed zamyslet, co by mohlo být cílem maskování. Jde o kompenzace slabostí, nevýhod a nedostatků, které člověk má, nebo o nichž si alespoň myslí, že je má? Nebo o předstírání nebývalých kvalit, aby sám sebe učinil důležitým nebo zajímavým? Nebo se chce jen přizpůsobit skupinovému chování, aby nebyl mimo?
Pozor na sebeklam
Už jako děti se učíme, že nám přísluší určité role a že je lépe se podrobit odpovídajícím konvencím, normám a cílovým představám. Takže ztvárňujeme naše role na jevišti života a předvádíme podle potřeby horlivého žáčka nebo odvážného lezce po stromech, něžného milence nebo nekompromisního manažera.
Dokud si svou masku uvědomujeme a víme, proč ji používáme, je to dobré. Jakmile začneme sami sebe obelhávat a skrývat se před sebou za masku sebeklamu. Přestává to být legrace.
