Byl to první šperk, který jsem v životě dostala. Nešlo o žádný drahý a vzácný klenot. Byl to dárek z čiré lásky.
Dostala jsem ho od babičky v den, kdy jsem šla poprvé do školy. Když mi medailonek dávala na krk, zašeptala mi, že mě bude vždycky chránit. Moc se mi líbil a střežila jsem ho jako oko v hlavě. S babičkou jsem měla odjakživa velice úzký vztah.
S rodiči jsem také vycházela dobře, ale tak silné pouto jako s babičkou jsem s nimi neměla. Protože bydlela napůl cesty mezi školou a naším bytem, chodila jsem k ní každý den po vyučování.
Štěstí mi přálo
Od chvíle, co jsem od ní medailonek dostala, se mi dařilo ve všech směrech. Na základce jsem měla vždy vyznamenání, bez problémů jsem se dostala na gymnázium, a pak i na vysokou. Studium jsem zvládla bez problému, a pak jsem si našla práci svých snů.
Když mi bylo pětadvacet, posadila si mě babička vedle sebe a zvláštně se na mě podívala. „Musím ti něco říct, holčičko,“ začala. „Jsem vážně nemocná, už dlouho tady nebudu. Ale neboj se, vždycky budu s tebou a budu na tebe dávat pozor.“ Propukla jsem v pláč. Měla jsem pocit, jako by mi někdo vrazil nůž do srdce.
Nebyl k nalezení
Když moje milovaná babička zemřela, cítila jsem velký smutek a bolest. Její smrt mě hluboce zasáhla. Po jejím pohřbu se rodiče rozhodli přestěhovat do babiččina domu a já tomu byla ráda.
Jenže právě při stěhování se mi ztratil medailonek, který mi babička kdysi věnovala. Byla jsem z toho nešťastná. Hledala jsem ho celé týdny, ale marně. A spolu s ním mě opustilo i to moje štěstí. Nic už mi najednou nešlo tak samozřejmě.
Přišly starosti a problémy. Uplynulo několik let. Vdala jsem se a přivedla na svět čtyři děti. Ale neminul jediný den, kdybych si na babičku nevzpomněla.
Vrátil se mi
Život běžel ve svých zajetých kolejích dál, až do loňska, kdy zemřel můj tatínek a necelý půl rok nato i maminka. I když jsem vedle sebe měla děti a manžela, připadala jsem si neuvěřitelně sama.
Teprve před měsícem jsem se přiměla vyklidit jejich dům. A přitom jsem v jednom sekretáři našla svůj ztracený medailonek. Nemohla jsem tomu uvěřit. Kde se tam vzal? Co pak tam byl po celou tu dobu? Tolik let? Připadalo mi to jako znamení.
Věřím, že mi ho babička znovu darovala, aby mě ujistila, že rozhodně nejsem sama, a že se s těmi, které miluji, nakonec znovu setkám. A navíc se mi od té chvíle, co ho zase mám, začalo dařit.
Viktorie M. (55), Opava
