Rozvody bývají často bouřlivé. Ten můj naštěstí proběhl v klidu. A můj vztah s bývalým partnerem měl i zajímavé pokračování.
Se Štěpánem, mým manželem jsme ty nejkrásnější věci prožili, když jsme byli mladí. Pak jsme se trochu odcizili. Mohla za to hlavně partnerova pracovní vytíženost. Nějak se nám to nedařilo vrátit zpátky do doby, kdy jsme si byli blízcí.
Nehádali jsme se, ale naše manželství bylo už takové dost chladné. Zpětně si občas říkám, že možná trochu toho temperamentu, i za cenu hádek, mohlo tenkrát náš vztah oživit.
Vše proběhlo v klidu
O rozvodu jsem ale ani za tohoto stavu věcí nepřemýšlela. Starala jsem se o děti, měla jsem kamarádky. Myslela jsem si, že je to vlastně takhle normální a do stereotypu postupně upadne každé manželství. Měli jsme se Štěpánem čím dál tím méně společných zážitků.
Někdy jsem si zkoušela představit, jaké to bude ve stáří. Bála jsem se, že spolu zůstaneme pouze ze setrvačnosti. Když mi Štěpán jednoho dne řekl, že si našel jinou ženu a chce se rozvést, bylo to pro mě překvapení, ale ne šok. Probrali jsme všechno s klidem a rozumem.
Děti už byly skoro dospělé a věděli jsme, že se s tím nějak smíří. Promluvili jsme s nimi o tom a opravdu to tak bylo. Společný majetek, který jsme za ta léta získali, jsme si rozdělili spravedlivě rovným dílem. V bytě jsem zůstala já.
Dcera už bydlela u svého přítele a syn měl před sebou dlouhodobou práci v zahraničí. Zůstala jsem tedy v podstatě sama. Nejprve jsem si na to docela rychle zvykla a zjišťovala, jaké mi to dává možnosti. Pak jsem si ale čím dál více uvědomovala, jak mi chybí přítomnost nějakého muže - dokonce i Štěpánova.
Zajímavé řešení
Nejhorší pro mě byly první týdny po rozvodu. Párkrát jsem večer dokonce přemýšlela o tom, že zavolám bývalému manželovi, aby za mnou přijel. Pochopitelně to byl nesmysl a on by to udělal jen v případě, že bych potřebovala nějakou konkrétní pomoc.
To mi ostatně před naším rozvodem slíbil. Čekala jsem tedy, zda se někdy ozve sám. Když se tak stalo, sám vycítil, že nejsem tak docela v pořádku. Snažil se mě povzbudit, ale příliš mu to nešlo. Znali jsme se moc dobře na to, aby Štěpánovi došlo, že můj stav není z těch ideálních.
Dva dny po našem telefonickém rozhovoru na mě počkal před firmou, kde jsem pracovala. Pozval mě na kávu do nedalekého bistra. Tam jsem mu vylíčila, jak se cítím. Bývalý manžel mě utěšoval, ale bylo jasné, že je to tak všechno, co pro mě může udělat.
Návrat nebyl možný a i kdyby opustil svoji současnou partnerku, mezi námi by to stejně nefungovalo. Večer mi ale poslal textovou zprávu. Vypadalo to, že se Štěpán změnil na „dohazovače“. Napsal mi totiž, že jeden náš bývalý společný známý je momentálně také sám a někoho hledá. Dal mi na něho i současný kontakt.
Bála jsem se zbytečně
Onen známý se jmenoval David. Byl mi vždy sympatický, připadalo mi ale hloupé, aby nás po takové době někdo zkoušel dávat dohromady. Pak se mi to ale rozleželo v hlavě. Co tím vlastně ztratím, ptala jsem se sama sebe.
Napsala jsem tedy Davidovi SMS zprávu a zeptala se, jak se má. Navrhl, ať si spolu zajdeme na večeři. Trochu jsem se bála, jak to bude probíhat. Ukázalo se ale, že moje obavy byly zbytečné. Jakmile jsme si po pěti minutách na sebe s Davidem „zvykli“, bavili jsme se upřímně a otevřeně.
Zhodnotili jsme svoji současnou životní situaci i vyhlídky na budoucnost. Bylo to pro oba dva velmi podnětné a další setkání na sebe nenechalo dlouho čekat. Postupně jich přibývalo a nakonec jsme po roce a půl známosti stanuli i ve svatební síni.
To už byl znovu ženatý i Štěpán. A právě tak, jako jsem mu byla na svatbě já, přišel i on na tu naši. Dnes jsem s Davidem už patnáct let svoji a s bývalým manželem i jeho ženou udržujeme pravidelný kontakt.
Věra S. (62), Olomouc
