Nebylo to místo, kde bych se chtěla s někým seznámit. Přesto se tak stalo. Můj přítel stál celý v černém hned vedle mě. Scházíme se na hřbitově, tam nás nikdo nehledá!
Vlastně za všechno mohl můj manžel. Neměl mě nutit, abych se účastnila pohřbu nějaké vzdálené tetičky, kterou jsem v životě neviděla! Nechtělo se mi, byla zima, a foukal velký vítr, ale on nedal pokoj. Prý, co by tomu řekli příbuzní, kdyby přišel beze mě!
Rozvádět jsme se nechtěli
Kytka nás stála snad celý majlant, ale byla hezká a krásně voněla. „Takovou jsi mi nikdy nekoupil. To snad abych čekala, až také nebudu mezi živými?“ neodpustila jsem si malé rýpnutí do svého skrblivého manžílka. Nestála jsem mu ani za pohled, natož za odpověď! Bylo to už pár let, kdy jsme se přestali snášet. Vlastně jsme si šli, tak říkajíc, z cesty. Rozvádět jsme se z mnoha důvodů nechtěli. Měli jsme dvě děti a kupu vnoučat. A také hezký domek se zahrádkou. Proč na tom něco měnit! Měli jsme se svým způsobem i docela rádi, jen prostě náš vztah tak nějak vyšuměl. Už jsme si neměli o čem povídat. Na dovolené jsme jezdili každý zvlášť, abychom si od sebe odpočinuli.
Padli jsme si do oka
Obřad se odehrával na hřbitově brzy po ránu. Hned u brány jsem si všimla moc hezkého muže. Nakrátko ostříhaný, tváře ošlehané větrem a široká ramena. Asi ani já neunikla jeho pozornosti, soudě podle jeho kradmých pohledů. Po chvíli jsme se spolu dali do řeči, jako bychom se znali. „Ani nevím, proč jsem tady, to moje žena mě donutila!“ přiznal upřímně a já měla co dělat, abych se nerozesmála. Byli jsme na tom podobně! Během několika minut jsme toho spolu napovídali víc, než s manželem za celý rok. Při loučení mě napadlo, že by to nemuselo být naposled, co se vidíme. „Tak na příštím pohřbu!“ řekla jsem cynicky a on jen zakroutil hlavou: „Nemohlo by to být dřív? Ještě se do země nechystám…“
Vídáme se pravidelně
V duchu jsem jeho vtip ocenila, ale navenek jsem zachovala vážnost. „Tak třeba za týden v tuhle dobu?“ navrhla jsem a on okamžitě souhlasil. Celý týden jsem nejedla a cvičila, abych se mu líbila. Ale bylo to zbytečné. Po týdnu jsme se sotva stačili pozdravit, když navrhnul, abychom šli někam do tepla. Tím myslel nedaleký penzion za městem. Prý na kafe! No, kafíčko se protáhlo do pozdního večera. Stali se z nás milenci. Nebyl důvod na něco čekat. Měli jsme oba jasno! Scházíme se každý týden, někdy i dvakrát. Vždy na stejném místě! A se stejným plánem. Odjezd do penzionu! Vracím se vždycky v povznesené náladě. Manžel si myslí, že chodím cvičit. „Sluší ti to,“ řekl uznale nedávno. Udivilo mě to, že si ještě něčeho všimne. Naše manželství se zlepšilo. Můj milenec nám jde oběma k duhu!
Renata S. (58), Ostrava
