Michal byl moje velká láska z tanečních. Udělala jsem však osudovou chybu: nikdy jsem ho neměla představit nejlepší kamarádce Soně. Pamatuji si to, jako by se to stalo včera. Taneční mistr nám dlouze vysvětloval, jakým způsobem prosí pánové dámu o tanec, ale já jsem neposlouchala, moje myšlenky se toulaly v jiných krajinách.
Bylo mi šestnáct let a z tanečních jsem měla trauma. Připadala jsem si vysoká, nohatá, kostnatá, prostě měla jsem znepokojující pocit, že princezny vypadají jinak. Byla jsem přesvědčena, že mě o tanec nikdo nepožádá a že se pak budu potupně plížit domů jako spráskaný pes.
Také je třeba upozornit na to, že obchody vypadaly úplně jinak než dnes, kdy doslova přetékají oděvním zbožím. Před mnoha lety v obchodech nebylo nic – rozumějte nic, co by se dalo s klidným svědomím obléknout a zamířit v tom do společnosti.
A tak na nás šily švadleny, a obávám se, že švadlena, kterou si vybrala moje maminka, měla raději dělat něco úplně jiného – hlavně ne šít společenské šaty pro šestnáctileté dívky. Výsledkem bylo, že jsem stála na parketu v potupných, až ke krku sahajících šatech z modré kousavé látky, nahoře s modrou mašlí.
Šaty dělaly dojem, že se jejich majitelka, rozená někdy kolem roku 1850, rozhodla odejít do kláštera.V saku po tatínkoviMistr dal povel a světe, div se, přede mnou se objevil kluk. Vyšší než já! Trpěla jsem obavami, že pokud pro mě zázrakem či omylem někdo přijde, bude mi sahat jen ke krku s tou ohavnou mašlí.
Odjakživa jsem připomínala petřínskou rozhlednu. A musela jsem se usmát, protože mladík, navlečený do saka o číslo menšího, asi po nějakém příbuzném, nedával pozor, když mistr popisoval, jak žádat dámu o tanec.
Místo aby řekl: "Smím prosit?" neboť tak je to správně, zahuhlal: "Jdeš, nebo teda né?" A tak jsem se seznámila se svou osudovou láskou, sedmnáctiletým Michalem J., zednickým učněm. Chodil pro mne celou úvodní lekci i nadále.
Stal se tedy tím, čemu se říká: stálý tanečník. Ptala jsem se ho, zdali mu nevadí moje šaty u krku s mašlí, a on odpověděl, že horší je jeho sako – po tatínkovi. Dost jsme se spolu nasmáli. Zejména když jsem mu předvedla další model, bohužel od téže švadleny – byl ozdoben obrovskou umělou pivoňkou.
Bála jsem se ji strhnout, aby se máma nezlobila, přece jen, šaty nebyly zadarmo. I maminka zpozorněla, protože Michal a já jsme tvořili stabilní pár. Když to jen trochu šlo, tancovali jsme spolu.
Na závěr tanečních lekcí jsem Michalovi věnovala vyšívaný kapesníček, on mně daroval útlou sbírku básní. Když jsem ji před ním otevřela, vypadl z ní lísteček, na němž stálo psáno: Chodíme spolu? Zvedla jsem oči a beze slova přikývla.
Byla jsem šťastná, že mu nevadí, že jsem vysoká jako Sněžka a nosím opravdu příšerné oblečení. Protože jemu to moc slušelo, a to dokonce i ve špatně padnoucím saku s viditelně kratšími rukávy. Taneční skončily, ale my jsme se setkávali dál.
Pozval mě na vídeňskou kávu do denního baru Světýlko, dodnes si pamatuji, že tam měli juke box. Naházela jsem do něj všechno, co jsem měla v peněžence, a tak atmosféru podbarvovaly mé zamilované písničky, romantické až běda.
Zrovna zpíval Dalibor Janda, když vešla moje nejlepší kamarádka Soňa. Nebyla to žádná náhoda, sama jsem ji pozvala. Řekla jsem, ať se přijde podívat na mého kluka. Přiznávám, byla jsem na Michala pyšná, chtěla jsem se jím pochlubit.
Nenapadlo mě, co všechno si tím způsobím. Vždyť Soňa byla nejen moje nejlepší kamarádka, ale zároveň také dcera nejlepší kamarádky mojí mámy! Vyrůstaly jsme pomalu jako sestry. Napadlo by vás, že vám někdo takový může udělat ze života peklo? A peklo začalo plíživě, nenápadně, pomaloučku.
V ten den se Soňa s Michalem seznámili, Michal jí objednal také kávu se šlehačkou, a když odešla, v tu ránu na ni zapomněl. Tak jsem si to aspoň malovala – růžovou pastelkou, jako by mi bylo devět. Ostatně svět mi ležel u nohou jako roztomilý dovádivý pejsek, byla jsem zamilovaná a šťastná.
Vydrželo to asi rok anebo rok a půl, jenomže pak přišly první starosti. Michal byl najednou jiný, jako vyměněný. To už na něho "zaútočila" Soňa, jak jsem později zjistila. Ani ve snu by mě nenapadlo, že je toho schopná.
Vypadala tak nevinně, jako by ani neuměla do pěti počítat: drobná, modrooká blondýnka s bezelstným kukučem. Ve skutečnosti byla nevinná asi jako tornádo. Začali spolu chodit, ale jeden jako druhý mi to nějak opomněli říci.
Dověděla jsem se to tím nejhorším způsobem: dostavila jsem se do Michalovy garsonky bez ohlášení. A našla jsem je tam – bez oblečení. Jak ráda bych odpustilaA to byl konec všeho. Tiše jsem zavřela dveře nejen za garsonkou své životní lásky, ale zároveň za svým dětstvím, mládím, nadějemi a iluzemi.
S Michalem a Soňou jsem už neztratila jediné slůvko. Ale ono: sejde z očí, sejde z mysli, v mém případě neplatilo. Myslela jsem na Michala stále, tisíckrát jsem si představovala, že za mnou přijde a srdceryvně mě odprosí – a já ho nejprve zahrnu zuřivými výčitkami a nakonec mu všechno odpustím.
To vše se ovšem dělo jenom v mé fantazii. Skutečnost byla diametrálně odlišná. I když jsem předstírala, že o Michalovi nechci už nikdy nic vědět, opak byl pravdou. Sledovala jsem jeho osud zpovzdálí. Musel na vojnu a pak se se Soňou vzali.
Zanedlouho se jim narodila dcera. Zakázala jsem si na ně myslet, ale bylo to marné. Byla jsem do Michala stále zamilovaná, i když už uplynuly celé roky. Byla jsem zoufalá. V jedenatřiceti jsem měla za sebou dvě delší známosti, obě skončily neutěšeně.
Říkala jsem si, že je nejvyšší čas "hnízdit", ale jaksi nebylo s kým. Na Michala jsem se snažila myslet co nejméně, udělala jsem za tou nešťastnou záležitostí tlustou čáru a namlouvala si, že už je to pryč, že už je to za mnou.
Když se objevil další případný ctitel a pozval mě do kavárny, šla jsem, ale bez větší radosti. Objednala jsem si víděňskou kávu, povídali jsme si, a za mnou se najednou ozvalo: "Tu slečnu a tu vídeňskou kávu jsem už někde viděl!" Ohlédla jsem se, za mnou stál Michal, hned jsem ho poznala.
Pousmáli jsme se na sebe, pak mi zmizel z očí. Zmíněný ctitel mě pak doprovodil domů, a když jsme se rozloučili, ze stínů vystoupil Michal, jako by nás sledoval. Byla zima, na kabáty se snášely vločky. Roztřásla jsem se.
Stáli jsme před panelákem, Michal bez velkých úvodů řekl, že se se Soňou loni rozvedli a že se z toho manželství bude dlouho vzpamatovávat. Soňa prý byla rozená nevěrnice, které se nechtělo pracovat, zato jeho peníze rozhazovala s vervou – a s cizími muži.
Byl posmutnělý a pohublý. Místo abych cítila vztek, bylo mi ho líto, obzvlášť když popisoval, jak mu exmanželka nechce půjčovat dceru a co všechno si vymýšlí, aby mu znemožnila ji vídat. Nakonec se starostlivě zeptal, zda ten muž, se kterým mě viděl nad kávou se šlehačkou, byl můj manžel.
Nevím proč, ale vypadlo ze mě, že jsem se nevdala, protože jsem měla v hlavě jenom jednoho muže, totiž jeho. Sklopil hlavu a zamumlal, že ho to všechno hrozně mrzí a že to příšerně zpackal. Řekla jsem mu, že je kůň, ale že mám koně ráda.
On se krátce zamyslel, vyhrabal odněkud papírek a tužku a napsal: Chodíme spolu? Beze slova jsem přikývla. Ale po několika letech jsme chození vylepšili tím, že jsme se vzali.
Ivana P. (52), Brno.
