Měla jsem pevné a šťastné manželství. Alespoň jsem si to myslela. Jednoho dne mi však manžel zčistajasna oznámil, že podává žádost o rozvod.
Zůstala jsem na něj zírat s očima vytřeštěnýma a pusou dokořán. Vůbec jsem tomu nerozuměla. V prvotním okamžiku jsem si myslela, že si ze mě dělá legraci, ale když jsem se podívala na jeho kamennou tvář a vážný výraz v očích, došlo mi, že to myslí zcela vážně.
„Proč?“ vykoktala jsem neklidným a pisklavým hlasem po několika vteřinách absolutního ticha. „Jiřko,“ řekl roztřeseným hlasem, „moc mě to mrzí, ale nemůžu jinak. Je mi s tebou dobře, stále tě miluji, ale už spolu nemůžeme zůstat. Musíme se rozvést.“ Pak mě pohladil po tváři a odešel z bytu.
Nic jsem nechápala
Tohle je nějaký hrozný sen, šílená noční můra, ze které se každou chvilku probudím, uklidňovala jsem se a štípala jsem se do kůže. Moc dobře jsem ale věděla, že se to děje doopravdy.
Musel se zbláznit, napadlo mě vzápětí. Jedině pomatení smyslů by vysvětlovalo manželovo absurdní chování. Hlavou se mi honily tisíce myšlenek a nápadů. V okamžiku, kdy už jsem si myslela, že mi hlava exploduje, zazvonil telefon.
Byla to dcera. „Haló,“ řekla jsem do sluchátka. „Ahoj maminko,“ pozdravila mě. „Jak se cítíš? Už ti to táta řekl?“ ptala se mě. „Cože?“ Nejprve jsem nechápala, kam tím míří. Pak mi ale došlo, že tím myslí nejspíš žádost o rozvod.
„Takže ty už to víš?“ Po chvilce ticha dcera odpověděla, že ano. Ale stejně jako já, tak ani ona nechápala, odkud se otcův nápad na ukončení našeho čtyřicetiletého manželství vzal.
Všechno bylo jako dřív
Ať jsme se já i dcera snažily, jak jen jsme mohly, žádný relevantní důvod, proč podal manžel žádost o rozvod, jsme od něj neslyšely. Pořád jen opakoval to samé: že ho to velice mrzí, ale že nemá jinou možnost.
Dny ubíhaly a nebýt toho, že jsme měli za dva měsíce stanout před soudcem, vůbec nic se v naší domácnosti nezměnilo. Společně jsme obědvali i večeřeli, chodili na procházky a trávili volný čas. Jen byl manžel oproti dřívějšku vůči mně více odtažitý a nechtěl se se mnou milovat.
Spolu až do smrti
Účast na rozvodovém řízení pro mě byla velice skličující. Jednak proto, že jsem vůbec nerozuměla tomu, proč se se mnou manžel rozvádí, a také z toho důvodu, že jsem ho stále velice milovala a věděla jsem, že i on miluje mě.
Doufala jsem, že alespoň během jednání vyjde pravda najevo. A taky, že ano. Jenže úplně jiná, a mnohem více bolestná, než jsem se domnívala. Ukázalo se totiž, že manžel trpí rakovinou slinivky a zbývá mu nanejvýš rok života.
Rozvést se chtěl proto, aby mě ušetřil pohledu na to, jak slábne a umírá. Oba jsme se v soudní síti rozplakali. Nakonec se mi ho ale podařilo přesvědčit, aby svou žádost stáhl. Řekla jsem mu, že ho miluji a slíbila mu, že při něm budu stát a pečovat o něj až do posledního dne jeho života, což také dělám…
Jiřina L. (64), Praha
