Jak si uchovat vzpomínky na všechny svoje tajné známosti, aby manžel nepojal podezření? Každému jsem přiřadila pohled a při prohlížení vzpomínám na společně prožité chvilky!
Pyšná na to nejsem, ale věrnost nebyla nikdy mojí předností. Svému budoucímu muži jsem zahýbala už na střední, kam jsme spolu chodili. Měla jsem ho ráda, dokonce možná i milovala, ale mít jen jednoho jediného chlapa po svém boku, jsem nedokázala. Po svatbě byla moje touha po ostatních samcích ještě větší. Toho svého jsem znala dokonale do všech detailů, tak proč nepoznat ty neprobádané?
Svědomí mě netrápilo
„Martičko, kde jsi byla tak dlouho?“ ptal se mě Jára a tvářil se u toho starostlivě. Dokonce mi vždycky sáhnul na čelo, zda ho nemám horké a netrpím nějakou nemocí. Když zjistil, že jsem zdravá jako ryba, byl skoro zklamaný. Že o mě nemůže pečovat! Domníval se, že jsem tak dlouho v práci, nebo na nákupech. Já zatím byla jen o patro výš, u souseda. Byl o hodně starší, ale o to zkušenější. Jeho náruč byla tak lákavá! Roky utíkaly jako voda a já za tu dobu vystřídala nepočítaně milenců. Špatné svědomí mě nikdy netrápilo, také proč? Nikomu jsem neškodila! Dětem jsem se vždy věnovala a manželovi taky. Tak proč si ve volném čase neužít podle svého? Moje kamarádky měly jógu, nebo třeba kroužek pletení peddigu. Já svoje milence.
Na nápad mě přivedl manžel
Jen jedno mi začalo vadit. Že jsem na ně začala zapomínat! Musela jsem hodně dlouho dolovat v paměti, jak se jmenoval ten a ten a jaké zvyky měl onen. Byla to škoda, protože vzpomínky byly tím jediným cenným, co mi po nich zůstalo na památku. A ta si zasloužila uchovat. „Martičko, jsi poslední dobou taková skleslá, konstatoval manžel. „Nechceš si najít nějakého koníčka? Teď, co už jsme zase samotní, mohla bys mít něco jen svého! Něco, co ti bude dělat radost!“ Dala jsem mu velkou pusu, tomu svému mudrlantovi naivnímu. Kdyby jen tušil, kolik radosti jsem si za všechny ty roky manželství už užila!
S pohlednicemi nekončím
Jeho návrh mě inspiroval. „Budu sbírat pohledy, kdyby ti to nevadilo!“ odpověděla jsem tehdy celkem impulsivně: „ Pohledy se zvířátky!“ Na každý jsem si napsala jedno jméno a nějakou charakteristiku, která by mi ho okamžitě připomněla. Mého milence, ne to zvířátko! A tak si mohu kdykoli, aniž bych vzbudila podezření, sednout do svého pohodlného křesla, otevřít ozdobnou dřevěnou krabici a prohlížet si svoje roztomilá zvířátka. Vzpomínat na Macíka s velkýma ušima, věčně se usmívajícího Dárečka, přítulného Hrošíka, či mazlivého Mourka. Manžel se mojí nové zálibě směje. Netuší, že pohlednic, kde ještě není žádný text, mám nachystáno ještě hodně. Na mnoho let dopředu!
Věra P. (57), Plzeň
