Můj kousek štěstí

Mít doma hypochondra je o nervy

Za roky jeho planých nářků jsem mu už nevěřila ani bolení v krku. A to ho mohlo stát život. Když mu bylo opravdu zle, nikdo pomoc nevolal.

Vzbudil mě jednou v noci: "Maruš, zavolej pohotovost, strašně mi buší srdce.Asi infarkt." Vyletěla jsem z peřin jako kdybych v nich našla chřestýše a řítila se k telefonu. "Prosím vás, hned přijeďte, manžel má infarkt. Buší mu srdce a bolest mu vystřeluje z pod žeber až do zad," drmolila jsem celá vynervovaná do sluchátka.Sanitka dorazila za pár minut a mého Honzu snášeli ze schodů na nosítkách. Manžel celou cestu sténal: "To je bolest, už zase, umírám!" Mačkal si hrudník a navíc se rozčílil, když mu v sanitce naměřili normální tlak a tep jen trochu zrychlený."Vždyť skoro nemůžu dýchat," osopoval se na saniťáky. Posadili nás do čekárny, muž se celý sesul ke straně a naříkal. Já jsem běhala po chodbě a klepala na všechny dveře. Vždyť než přijde doktor, tak mi snad umře! Křičela jsem na sestru na příjmu, ať někoho zavolá, že jde o minuty.Doktor konečně dorazil! Honza podstoupil všechna možná vyšetření, EKG, sono, magnetickou rezonanci. A diagnóza? Zaražené větry! Dostal léky na trávení a jelo se domů. Cítila jsem se tak trapně!

To byla ostuda!

"Takový povyk pro nic!" vyčítala jsem mu cestou, ale on razil jinou filosofii: "Lepší zaražený větry, než kdyby to byl opravdu infarkt." Tahle příhoda se stala v počátcích našeho soužití, a pak ještě mnohokrát. Za ty roky jsem si užila svoje a musím říct, že podruhé bych si Honzu nevzala. Není to zlý ani líný chlap, dokonce se na něj dá i spolehnout, ovšem nesmí se mu zrovna udělat mdlo z nádoru na mozku nebo prasečí chřipky.To podle toho, o čem se dočetl nebo co viděl v televizi. Po dokumentu o rakovině střev a prohlášení jednoho z lékařů, že jsou Češi ve výskytu této nemoci první na světě, se manžel málem zhroutil. Vždyť už přece dlouho uvažuje o tom, z čeho může mít potíže s vyprazdňováním.A ty příznaky, o kterých právě mluvili, jsou přesně ty jeho! "Zítra jdu k doktorovi, ať mě pošle na vyšetření," rozhodl hned před obrazovkou. V nemocnici Honzovi našli jeden polyp ve střevě, který ihned odstranili.Od té doby ale manžel každému tvrdil, že měl nádor a je těžce nemocný. Neustále chodil po lékárnách a cpal do sebe všechny potravní doplňky, které slibují bojovat proti rakovině. Denně vyžadoval zeleninové vývary, aby se "rakovina" nevrátila.O víkendech ležel v posteli a každá viróza byla startér smrti. "Všechno musím pečlivě vyležet," vzdychal z peřin, kde se vydržel válet celé dny.

Musela jsem být fit

Co to znamenalo pro mě? Hlavně to, že jsem si nikdy nemohla dovolit marodit.Ať mi bylo jakkoli zle, Honzovi bylo vždycky ještě hůř. Manžel mi tím chorobným strachem o svoje zdraví připadal jako bačkora a ne chlap. Každý den si jen stěžoval, kde ho zase bolí. Jednou se mu točila hlava – možná mrtvice.Podruhé si našel modřinu a nemohl si vzpomenout, že by se uhodil – takže leukémie. Pak měl zase nějak moc velkou žízeň, z čehož si diagnostikoval cukrovku. Se vším hned běhal k obvodní doktorce, která z něho šílela.Riziko hypochondra ale tkví v tom, že když mu opravdu něco je, nikdo tomu nevěří. A to se přihodilo i mému manželovi v devětačtyřiceti letech. "Maruš, nemůžu dýchat a strašně mě tlačí na hrudníku. Volej sanitku, asi infarkt," vzbudil mě v noci.Už zase! Po dvaceti letech soužití s Honzou jsem otevřela jedno oko a zabručela, že ho to do rána přejde. Po chvíli jsem se vzbudila a slyšela vedle sebe sípavé zvuky. Rozsvítila jsem a Honza popadal dech a dělal hadrového panáka s očima v sloup.To jsem taky znala, a rozhodně jsem se tím nenechala rozhodit. Simulant jeden, jak on dokáže skučet a tvářit se! "Prosím tě, co to zase hraješ? Nech mě spát, musím ráno v šest vstávat do práce!" vyjela jsem vztekle, přetáhla si peřinu přes hlavu a usnula.

Konečně se dočkal!

Když zazvonil v šest budík, kouknu na manžela a on spí. No, to bylo zase divadýlko, říkala jsem si v duchu a šla do koupelny. Pak mi ale přišlo divné, že nevstává, přece jde taky do práce! Vrátila jsem se do ložnice, zacloumala s ním: "Honzo, vstávej, ani se neptej, kolik je hodin," chtěla jsem být vtipná podle známé dětské hry.Ale on nic. Sáhla jsem mu na tep, byl slabý a Honza celý zelený... Lekla jsem se a začala panikařit. Tentokrát mu je opravdu zle! Záchranka přijela do několika minut. Mého muže zase odnášeli na nosítkách, tentokrát oprávněně.V sanitce ho hned připojili na kyslík. Byla jsem psychicky úplně na dně. Vždyť to byla celé moje vina! Proč jsem tu záchranku nezavolala dřív? V nemocnici ho naštěstí dali dohromady bez trvalých následků, ale to jen díky tomu, že byl jinak zdravý jako rybička.Ty nervy, jaké jsem zažila, se ale nedají vypovědět. S pláčem jsem Honzu držela za ruku a doktorům vysvětlovala, jak došlo k prodlení. Věřili mi, protože ho už znali. Vždyť k nim s "infarktem" přijel tolikrát! Dnes je Honza v pořádku, ale musí si na sebe dávat pozor.Celý život toužil po opravdové nemoci, teď ji má a konečně může být šťastný.

Marie W. (47), Ústí nad Labem   .

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden