Kdo by tušil, že se později z mé nejlepší kamarádky vyklube moje sestra? Proč mi nikdy rodiče neřekli, že se někde toulá můj sourozenec?
Bylo mi přibližně třináct let, když jsme se odstěhovali s rodiči na sídliště. Musela jsem opustit všechny své kamarády a mezi nové se mi rozhodně nechtělo. Nakonec mě však rodiče přemluvili a dokonce jsem se těšila na nové vrstevníky. Měli jsme krásnou rodinnou idylku, rodiče se zdáli, že mají perfektní vztah a s láskou se o mě starali. Byl to poměrně mladý pár. Když jsem se narodila, matce bylo sedmnáct. Nechtěli se mě vzdát. Už před mým narozením spolu rodiče dlouho chodili a táta si dokonce našel práci. Žili jsme skromně, ale v domově plném lásky. S dětmi ze sídliště jsem si docela rozuměla a za nedlouho jsem si našla svojí spřízněnou duši. Byla to nenápadná a tichá holčina s dlouhými tmavými vlasy a pronikajícíma modrýma očima. Jmenovala se Karolína a byla o tři roky starší než já.
Byly jsme jedna duše
Všimla jsem si, že stejně jako já, sbírá poštovní známky, a tak jsme se spolu zakecaly. Později se z nás staly nejlepší kamarádky a nerozlučná dvojka. Roky ubíhaly a nedaly jsme bez sebe ani ránu. Strávily jsme spolu krásné večery u poslouchání kazet a pomlouváním kluků, nebo jsme prostě vyrazily za zábavou. Měly jsme tolik společných zájmů a skvěle jsme si rozuměly. Častokrát se nám ostatní smáli, že jsme jak sestry. Bylo zvláštní, jak jsme si byly dokonce i podobné. Obě tmavé vlasy, podobný úsměv a stejné, světle modré oči. A stejně tak i gesta - to jsme však všechno přičítaly tomu, že spolu trávíme tolik času. V dospělosti jsme si obě našly přítele, které jsme si později i vzaly. Nebydlely jsme od sebe daleko a neustále se navštěvovaly. Jednoho večera za mnou přišla uplakaná Karolína. Co mi však pověděla, udivilo i mě.
shutterstock_63153022 (1)
Rodiče ji adoptovali
Její rodiče se jí přiznali po letech, že je adoptovaná. Utišovala jsem rozplakanou Karolínu, která očividně nevěděla, jaký má mít k situaci postoj. Později usoudila, že své rodiče miluje a dlouhou dobu jsme o tom už nemluvily. Jednoho večera jsme spolu seděly v kavárně.
Karolína se zdála být zamyšlená. Později z ní vypadlo její trápení. Svěřila se mi, že má neustálou potřebu přemýšlet nad svými rodiči. Nejdříve jsem nepochopila, co tím myslí, až později mi došlo, že myslí své biologické rodiče. Měla tolik otázek na srdci, proč jí opustili, kde jsou a kdo jsou. Neviděla jsem jiného východiska, a tak jsem se jako dobrá kamarádka rozhodla Káje pomoct. Začalo období velkého hledání. Karolína byla posedlá zvědavostí a toužila najít své rodiče. Její maminka s tatínkem, kteří ji vychovali, už byli staří lidé, milovala je a oni jí. Chápali její zvídavost , a tak jí pomáhali v pátrání. Bylo tedy otázkou času, než si skutečnou mámu najde. ..
Přátelství bylo v ohrožení
Jednoho večera mi zazvonila u dveří a zdála se vyděšená. Nervózně pobíhala ze strany na stranu po mém bytě a nebyla schopná vypustit souvislé slovo. Snažila jsem se Karolínu uklidnit a zjistit, co se stalo. Jen mi vtiskla do ruky papír se jmény svých rodičů. S klidnou tváří jsem se podívala na ten záludný list. Zaskočila mi slina v krku a zakuckala jsem se. Na onom papíře byla napsaná jména mých rodičů. Nevěřícně jsem zírala a nechápala. Toho by přece nemohli být mí úžasní rodiče schopní! Ti by nikdy dítě neodložili! Začaly jsme se, s Karolínou ostře dohadovat. Nedokázala jsem přijmout skutečnost, že by ona mohla být skutečně má sestra a že by mi rodiče, ti úžasní lidé, celý život lhali. Byla jsem přesvědčená, že je to nesmysl a nechápala jsem, co si to Karolína vymyslela. Rázně jsem se nakonec rozhodla, že pojedeme za mými rodiči a ti celou situaci přivedou na pravou míru.
Bylo to veliké shledání!
Vkráčela jsem s kamarádkou do jejich bytu. Rodiče nás vřele přivítali, Karolínu znali celý život a měli jí rádi. Arogantně jsem zvolala, ať rodiče laskavě řeknou mé milé kamarádce, že žádné dítě přede mnou nikdy neměli. Jakmile jsem tu větu vyslovila, otec zkoprněl a matce vypadl talíř z rukou. Podívali se na sebe zděšeně. Začalo drama, na které nikdy nezapomenu. Rodiče se přiznali, že tři roky přede mnou měli dítě. Jelikož byli tehdy příliš mladí, ani jednomu nebylo osmnáct, museli dítě dát k adopci. A ututlat to. Poté už nikdy své dítě neviděli. Seděla jsem a upřeně zírala před sebe. Karolína také mlčela, slzy měla v očích a jen jim symbolicky předala list se jmény svých rodičů. Matka a dokonce i táta se rozplakali. Začali se všichni objímat a brečet, bylo to velké rodinné shledání. I já jsem později změkla. Měly jsme se najít. Osud to zařídil, i když nás lidé rozdělili. Teď už je to několik let a vycházíme spolu dobře, mám skvělou sestru a kamarádku v jedné osobně. Nic lepšího bych si nemohla přát.
Vlasta, (54), Klatovsko .
