Léta jezdím pravidelně do lázní, kde se léčí tak kruté nemoci, jako je obrna, myopatie nebo stavy po mozkových mrtvicích. Za tu dobu jsem tam nasbírala mnoho zážitků.
Člověk si tady uvědomí, že vlastně doma problém nemá.Skutečné problémy jsou mezi stovkami beznadějných vozíčkářů nebo dětí, šourajících se s malými berličkami... Po mnoho let jsem opouštěla díky zdravotním problémům zaměstnání, domov, rodinu, ale byla jsem si vždy j istá, že navzdory tak krušnému prostředí zaznamenám další humorné perličky, které sebou život přináší.V Janských Lázních byl realizován po mnoho let zaběhnutý zábavný pořad. Všichni pacienti, kteří uměli hrát na nějaký hudební nástroj, vytvořili kapelu, a ta pak hrála těm ostatním. Nazývali jsme je Ansámbl chromáků.Ten zábavný pořad se jmenoval Pacienti pacientům a hned vedle plakátu bylo napsáno: Tady jste ve správných rukou. Kdosi k tomu připsal: Ano, člověk by měl umřít mladej!
Bez čepičky ne!
Mezi základní procedury lázeňské léčby patřily dva bazény s léčivou vodou.Mé první koupání provázel nezapomenutelný zážitek. U vchodu visela cedule: Vstup do bazénu povolen pouze s koupací čepicí. Těsně za mnou se přišel koupat holohlavý pá n. Vzhledem k tomu, že koupací čepici nevlastnil, šel ji koupit do kiosku .K mání byly ale p ouze č epice dámské. Když se stařeček doloudal zpět, měl svou lesklou pleš pokrytou průsvitnou čepičkou, která byla zdobena kanýry a volánky. Mlčky jsem ho pozorovala a v duchu si říkala: „Dědo, pro tebe tady chybí cedule: Přírodním skinheadům je vstup povolen i bez! Po chvilce jsem ale ve dveřích zahlédla dalšího exota.Rudé plavky měl ušité nejspíš z bývalé vlajky Sovětského svazu, neboť na přední straně jeho „mužství“ zářily žlutě Srp a Kladivo. Do bazénu se v lázních ale nechodí jen plavat, ale také cvičit. Ti pacienti, kteří se udrží na nohou, cvičí bez pomůcek, ti, kteří mají ochrnuté nohy, mají okolo sebe nafukovací kruhy.Hned na prvním cvičení jsem stála poblíž muže s kruhem. Hlas cvičitelky nás nabádal: „Pravou rukou se držíme madla a levou ruku vztyčíme pokud možno nejvíc vzhůru.“ A hned vzápětí to přišlo. „Obě ruce vzpažíme a pokusíme se stoupnout si na špičky!“ Já pokyn poslechla bez problémů, ale netušila jsem, co to provede s kolegou v kruhu.I on disciplinovaně zvedl své dlaně nad hlavu, a díky svému postižení se vzápětí propadl kruhem do vody a začal se topit.
Začali nás čipovat
Papírové léčebné průkazy byly po letech nahrazeny magnetickými kartami, které slouží k identifikaci pacienta při příchodu a odchodu z procedury.Na všech vstupních místech jednotlivých procedur jsou umístěny čipy, ke kterým pacient kartu přiloží. V jazyce českém tak přibylo nové sloveso, a to jest „čipnouti si“. Dříve narození pacienti ale mají někdy s pokrokem problém.Onehdy dorazil do tělocvičny starší pán, položil kartu na stolek u rehabilitační sestry, vyzul si boty a šoural se k žíněnce. Cvičitelka na dědu zavolala: „Pane, musíte si čipnout!“ Pána vůbec nenapadlo vrátit se ke dveřím, ale svalil se na nejbližší žíněnku, chvíli tiše čučel a pak šibalsky špitnul: „S vámi si čipnu kdykoliv!“ Mezi rehabilitaci patří i relaxace.Hlas z magnetofonu podbarvený příjemnými tóny vás vleže a nehnutě nabádá, abychom si představili, že jsme ve veliké bublině, která se s námi vznáší nad krajinou a která nás nese daleko za obzor. Pak tóny pomalu ustávají, až nastane úplné ticho a poslední hlas vás uvítá do nového dne.Poté nás cvičitelka vyzve, abychom se postavili. Leč jeden pacient si jednou hýčkal dál své tělo na žíněnce a vůbec na výzvu cvičitelky nereagoval. „Pane, hola, hola, vstáváme!“„Já nemůžu,“ odpověděl. „ Já jsem ještě v bublině!“ Jednou nám cvičitelka pustila z magnetofonu zpěv ptáků.Do tělocvičny dorazil pozdě pacient, který měl pocuchané nervy a část svého léčení trávil i na psychiatrickém oddělení. V zamyšlení se položil na žíněnku a zavřel oči. Pak se ale najednou prudce chytil za hlavu: „To je děs! Mně už v té kebuli zas hrabe.Já si dobře uvědomuji, že je dnes 14. února, venku zima jako v morně a slavíme Svatýho Valentýna, ale přesto slyším zcela zřetelně řvát pěnkavu!“
Originální ochrana
Jednou přijela Jitka, paní středních let, veskrze bodrá to osoba.Měla však smůlu a hned první den si ukopla palec u nohy. Přesto si nechtěla nechat ujít bazén a zašla do drogerie pro vodovzdorný obvaz. Po sdělení prodavače, že takový zázrak nevedou, nelenila a zakoupila si dva dětské nafukovací balónky s prosbou, aby jí prodali i pár gumiček na jejich připevnění.Když Jitka vysvětlila důvod, pohotový drogista hned zareagoval: „Milá paní, balónky jsou moc veliké. Já bych vám pro tento účel doporučil raději prezervativy.“ Tak Jitka k balónkům přidala ještě krabičku prezervativů.Na pokoji však zjistila, že byly ještě větší, než nafukovací balónky a tudíž nepoužitelné. Když nám líčila své zklamání, jeden pacient ji utěšoval, že bude moci tuto pomůcku použít po návratu domů.„To ani náhodou!“ zasténala Jitka zoufale.„Můj chlap se mnou už čtrnáct dní nemluví. Kdybych mu po tom všem dotáhla domů z lázní tohle, přetrhnul by mě jako hada!“
Marie Hovorková (65), Mladá Boleslav .
