Nevěřila jsem si ve vztazích a vzala si toho, kdo o mě měl zájem.
Zážitky a pocity z dětství se s námi táhnou po celý život. Pokud si tehdy někdo přestane věřit, zůstane mu to hodně dlouho. Já sama jsem toho nejlepším příkladem.
Narodila jsem se sice jako nejmladší ze tří dětí, ale rozhodně jsem nepatřila k rozmazlovaným holčičkám. Mí dva starší sourozenci měli vždycky ve všem přednost, já byla až na druhé koleji.
Cokoliv se jim povedlo, to se doma oslavovalo. Moje úspěchy nikoho nezajímaly. To se naštěstí promítalo i do mých neúspěchů, také je nikdo neřešil. Ode mě se vlastně špatné výsledky čekaly.
Nedělala jsem si šance
V dospělosti jsem se dozvěděla, že na rozdíl od mých starších sourozenců jsem byla dítětem neplánovaným. To mnohé vysvětlovalo. V té době jsem ale už trpěla pocity méněcennosti.
Říkala jsem si, že nejsem na světě k ničemu, nido mě nemá rád a ani se nevdám. Nebyla jsem celou tu dobu úplně sama, nějaké kamarádky se vždycky našly, ale nešlo o vztahy, ve kterých bych se třeba mohla někomu svěřovat.
Všechna ta školní přátelství pak rychle vyprchala. Nedělala jsem si šance, že bych mohla s někým chodit. Když jsem se na sebe dívala do zrcadla, připadalo mi v nejlepším případě, že tam vidím naprosto obyčejnou, tuctovou holku, do které se nikdo nemůže zamilovat.
Podívám-li se dnes na fotografie z mládí, musím objektivně říct, že jsem byla celkem hezká, ostatně krása je individuálním měřítkem. Já jsem si ale nevěřila a to se odráželo i v mém chování.
Krátké štěstí nevěsty
Svůj první vztah jsem měla v devatenácti letech a dlouho nevydržel. Přikládala jsem to za vinu samozřejmě sobě. Jak čas utíkal, trochu jsem začala panikařit, že zůstanu, jak se říká, na ocet.
Moje první manželství tak vzniklo na základě určité vypočítavosti, prostě z rozumu. Aleše jsem si vzala hlavně proto, že o mě projevil zájem a já ho považovala v tomto směru za jednoho z mála. Bylo mu o sedm let víc, působil vyrovnaně, i když zároveň i trochu chladně.
Až po letech jsem pochopila, že jasně vnímal, jak se mnou může díky mým komplexům manipulovat. Našel ve mně poslušnou partnerku, která mu nikdy nic neodmítla.
Ve chvíli, kdy jsem vstupovala v bílých šatech nevěsty do svatební síně, jsem se ale cítila jako vítězka. Prožívala jsem nejšťastnější chvíli ve svém dosavadním životě. V manželství mi ty růžové brýle postupně začaly padat.
Uvědomovala jsem si, že mě Aleš bere spíš jako služku a milenku a že se to nedá moc nazvat láskou. Narodila se nám dcera a já jsem opět cítila nepopsatelné štěstí.
Pak už ale moje manželství z rozumu mířilo ke svému zániku, i když to byl dlouhý proces. Jednalo se o léta bojů, ústupků a samoty ve dvou. Druhé dítě už jsme neměli.
Po letech přišel šok
V době, kdy dcera začala chodit na střední školu, přišel šok. Aleš mě opustil. Našel si mladší ženu. Řekl mi to jednoho dne otevřeně a natvrdo a sdělil mi zároveň, že požádá o rozvod. Propadla jsem panice, že zůstanu sama a prosila ho, ať to ještě zkusíme.
Manžel na to ale neslyšel. Všechno skutečně dospělo až k rozvodu. Stala se ze mě rezignovaná žena a několik dalších let jsem prožila jako pod nějakou dekou. Připadalo mi, že můj život nemá smysl.
Brala jsem ale svoji situaci jako daň za to, že jsem se nevdávala z lásky. Naštěstí pro mě měl osud připraveného jiného muže. Lukáš mě oslovil ve vlaku a byl natolik charismatický, že jsem se mu během hodiny svěřila s celým svým dosavadním životem.
Teprve vedle něho jsem získala sebevědomí, které jsem dosud postrádala. Chodili jsme spolu pět let, než jsme se vzali a dodnes je mým manželem. Občas jen lituji toho, že jsem Lukáše nepoznala už v mládí...
Romana Č. (57), Písek
