Můj kousek štěstí

Moje vnučka byla usměvavé děvčátko, na které její rodiče dlouho čekali!

Je smutný pohled matky na její děti, když jsou smutné, když se trápí. Ještě smutnější je, když vidíte umírat svoje vnouče a nemůžete vůbec nic udělat, jste bezmocní… Cítíte pouze bolest a žal a toužíte, aby to skočilo. Čas dává ranám, aby se zahojily, ale jizvy zůstanou. 

Jsem ta generace, která se vdávala okolo své dvacítky, a když mi bylo padesát, měla jsem pocit, že i moje dcery mají na čase, aby založily své vlastní rodiny. U mladší dcery jsem znepokojená nebyla, vždyť jí teprve bylo čtyřiadvacet a byla čerstvou inženýrkou ekonomie a toužila po práci v zahraničí. To starší dcera, které bylo rovných třicet, byla už dva roky vdaná a se svým manželem se intenzivně pokoušeli o dítě, ale nedařilo se. Celá rodina se pokoušela sehnat toho nejlepšího gynekologa a nevynechali jsme ani osvědčené léčitele. Konečně se zadařilo, dcera otěhotněla. Ve svých dvaatřiceti porodila vymodlenou holčičku.

Jůlinka, naše nejúžasnější holčička

Krásné a zdravé miminko rostlo jako z vody. Dceři se ještě před skončením rodičovské dovolené naskytla velice zajímavá pracovní možnost, a tak se rodinná rada usnesla, že jako vždy společnými silami vše zvládneme. S novým rokem jsme si rozdělili služby, kdy se, kdo jak bude starat o malou a se zapojením i druhé babičky jsme vše skvěle zvládali. Zažívala jsem nejšťastnější momenty ve svém životě a myslím, že nejen já. Svorně jsme se těšili na jaro, kdy se nebudeme balit do bund a šál a naše Jůlinka konečně vyzkouší venku svoji červenou motorku, kterou našla pod stromečkem. Po bytě drandila, jak malá závodnice, a i když spadla, vždy říkala: „Nebolí, zahojí se“ a i když si trošku někdy zafňukala, s nadšením pokračovala dále. Konečně, když slezl úplně sníh, zahrada se stala novým úžasným místem pro řádění naší malé Jůlinky.

Rodiče byli odvážní a často se s ní vydali i za plot na chodník, aby se pořádně projela. Do léta byla opravdovou přebornicí v jízdě na motorce. Nikdy se nestalo, že by neposlechla. Když se řeklo „zastav“, zastavila. Když se řeklo „přibrzdi“, přibrzdila. Po nějakém čase jsem se osmělila i já začala jsem si ji brát s sebou na nákup. Byly jsme dobrá dvojka, já za sebou táhla tašku na kolečkách a Jůlinka na červené motorce uháněla vstříc novým zážitkům. Bylo vždy velice milé, když několik kroků přede mnou se zastavila, otočila se a pokřikovala: „Babiko, honem, cekam.“  A já ji vždy došla a ona se zase smála a odstrkovala se dál.

Den, který neměl nikdy přijít!

Tak jako jakékoli jiné hlídací úterý, jsme šly spolu nakoupit. Svítilo sluníčko na nebi ani mráčku. Jůlinka měla bílý klobouček, růžové tričko, džínovou sukýnku a super moderní sportovní botičky, to proto, aby si neodřela prstíky na nožkách, když se odrážela. Vše vždy muselo být hezky vyladěné. Vydaly jsme se směrem k nákupnímu centru. Jůlinka dojela k přechodu a otočila se a začala na mě volat: „Babičko, počkám.“ Otočila se a já se pomalu blížila, ale v tom při prudkém otáčení v křižovatce vjelo auto na chodník a srazilo Jůlinku.

Křičela jsem a utíkala k autu. Bouchala jsem do něj, ať zastaví, že je tam dítě. Začali se sbíhat lidé. Řidič se najednou rozhodl, že se ještě dootočí a ještě jednou přejel bezvládné Jůlinčino tělíčko… Nevím, co se pak přesně dělo, ale já měla pocit, že musím to auto převrátit a dostat se, co nejblíže k mé milované vnučce. Křičela jsem. Byla to věčnost, než přijela sanitka a hasiči. Museli Jůlinku vyprostit. Když ji předali lékařům, měla velmi slabou srdeční činnost, ztěžka dýchala, spíše chroptila… V momentě byla připojená na několik přístrojů.

Naložili ji do sanitky, ale stále se nerozjížděli. Věděla jsem, že je to špatné. Uvědomila jsem si, že bych měla zavolat dceři. Telefon několikrát zazvonil, ale na druhé straně se ozvalo: „Mami, opravdu nemůžu“ a zavěsila, už neslyšela můj nářek. Okamžitě jsem vytočila číslo znovu: „Nepokládej to,“ křičela jsem na ni. Bylo to tak alarmující… „Co se stalo,“ zaznělo na druhé straně a já jen vzlykala. Znovu se ozvalo: „Proboha, co se stalo? Mami, mluv!“ Nebyla jsem schopná to vůbec vyslovit. „Jůlinku přejelo auto. Je to vážné! Zjistím, do jaké nemocnice ji povezou. Neřiď sama, ať tě někdo odveze.“ To už nám nad hlavami kroužil vrtulník. Ani nevím, jak se podařilo, že přistál. Lékaři a ostatní zdravotníci pospíchali k sanitce. Zaslechla jsem jen, že ji oživují. Zavolala jsem znovu dceři, ať nejdříve přijede sem, že nevím, kam ji povezou.

Vrtulník odletěl bez Jůlinky

Po čase, o jehož délce nemám dodnes tušení, vyšli ze sanitky lékaři z letecké záchranky. Nastoupili zpět do vrtulníku a odletěli bez Jůlinky. Byl to moment, který vyzněl neurčitě… Zázrak se však nekonal. K záchrance přijel další vůz. Vyhasly veškeré naděje. Byl to vůz koronera, lékaře, který již nepomáhá živým, ale ohledává mrtvé. V zápětí se davem prodrala i moje dcera… Pláč, křik, zoufalost, na více jsme se s dcerou nezmohli. Začala se sjíždět ze všech koutů celá naše rodina. Když přijel pohřební vůz, byli jsme tam všichni, rodina, která vždy za všech okolností drží pohromadě, ale nyní byla naprosto bezmocná. Ujala se nás policie a jejich psycholožka. Nechtěli jsme opustit místo nehody. Po přemlouvání nás odvedli jen několik desítek metrů k domu, kde jsme bydleli. Psycholožka s námi byla až do večera. Dodnes a především zpětně oceňuji její přítomnost.

Volný průchod smutku…

Byla to v mém životě skutečně doslova a do písmene první probděná noc a nejen moje. Každý obviňoval sám sebe, co měl udělat jinak, co lépe. Neútočili jsme na sebe, nepodléhali jsme agresivním výpadům. I v tom nám pomohla psycholožka, která popsala, co se vlastně odehrálo na křižovatce u obchodního centra. S citlivostí nám vysvětlila, že se hlavně nesmíme navzájem obviňovat a hlavně ať necháme volný průchod smutku. V daný moment je vám úplně jedno, co vám, nějaká cizí ženská, která tu bolest nezažila, říká, ale s každým dalším dnem dokážete ocenit, že někdo tak zkušený byl ve vašem zhrouceném rodinném kruhu. Její nadhled mi tu noc spíše dráždil, ale byla to pomoc, ta první pomoc, která naší rodině pomohla dýchat a poznenáhlu se vracet zpět k životu. To bylo, ale to „B“. Bod „A“ bylo si uvědomit, že Jůlinka se už nikdy nevrátí, že to bolí, dlouho to bolí, ale čas se ani o vteřinu zpět vrátit nedá a nezbývá nic jiného než se s tím smířit.

Čekáme na lepší časy

Stéle se vracím ve vzpomínkách k tomu osudovému dnu, který nám všem vzal to nejcennější, co jsme měli. Po celé dva roky se mi vrací poslední Jůlinčin úsměv, kdy seděla na červené motorce se slovy: „Babičko, počkám.“ A stále ještě mi naskakuje ten tragický okamžik, kdy ten člověk srazil naší malou a ve snaze ujet od nehody ji ještě jednou přejel. Naskakuje mi jeho tvář u soudu, když ani neměl příliš snahy projevit skutečnou lítost. V noci ve snu pěstmi buším do kapoty auta a křičím…. Možná to potrvá ještě dlouho. Dceři se opět nedaří otěhotnět, její osmatřicet let, zeť má za sebou čtyřicítku a oba se opět topí v slzách, protože mladší dcera čeká miminko. Já však cítím, že letošní jaro, až přiletí vlaštovky i moje starší dcera uslyší z úst lékaře: „Čekáte miminko.“.

Staňte se členem Premium sekce
(pokud nemáte členství)
(pokud již členství máte)
Štítky:

Nejčtenější články
za poslední
24 hodin    3 dny    týden