Veronika je jediné dítě mého syna Hynka a snachy Kamily. Nezdála se mi jejich výchova, ale nemluvila jsem do toho.
To bylo překvapení, když se mi Veronika ozvala hned druhý den po návštěvě. „Babi,“ začala nejistě. „Nemohla bych u tebe bydlet?“
Už to nejde
Ptala jsem se Kamily co se děje. Proč chce to dítě najednou bydlet u mě. „Není to dítě,“ upozornila mě Kamila a bylo vidět, že je jí to nepříjemné. Veronika má prý svou hlavu a rozhodla se po svých osmnáctinách žít sama.
„Dneska to tak ti mladí mají,“ řekla mi odevzdaně. „Už to nejde, už chce žít sama.“ Pro mámu to musí být těžké, ale každá chce pro své dítě to nejlepší. Když si Veronika umanula bydlet bez rodičů, Kamilu napadlo, že by mohla Veronika bydlet u mě.
Mám přece ještě jeden pokoj volný, mohla by mi dělat společnost a Kamila si byla tak trochu jistá že jí dceru ohlídám.
Jsem jiná
„Babi, ty jsi skvělá,“ řekla mi Veronika hned první den. „Jak to, že moje máme je tak jiná?“ Byl v tom smutek dítěte, které svoji mámu má rádo, ale zároveň si s ní nerozumí. „Tvoje máma tě má ráda,“ řekla jsem.
„Já vím, ale proč je tak jiná než ty?“ Viděla jsem, že je její duše poraněná. „Holčičko,“ pohladila jsem ji. „Není to přece moje dcera.“ „Ale táta je tvůj syn!?“ Souhlasila jsem. „A proč je takový suchar? Nedá se s ním mluvit, poslouchá jenom mámu.
A tak chce, abych studovala matematiku. A tu já nesnáším! Proč všichni nechápou, že mě baví malovat, u toho jsem šťastná.“ A hned věděla, kam sáhnout, aby vytáhla moje skicy.
Se mnou to dokáže
Povídali jsme si dlouho nad mými obrázky. „Já budu lepší,“ řekla najednou a zastyděla se. „Promiň, babi.“ Musela jsem jí to odpustit. Tak jako mámy trpí na své děti i babičky to tak mají, vnoučata jsou dar.
„Hlásím se mě na tu školu v Praze, víš?“ A já jsem začala litovat, že si užiju vnučku jen pár měsíců. Ale budeme spolu malovat, možná se ještě něco přiučím. A se mnou to určitě dokáže. I snacha se už obměkčila, že její dcera se vydala jinou cestou, kde matematiku vůbec nepotřebuje.
Že k tomu potřebovala vzdor dcery a čas je mi jasné. Nechceme se vzdávat svých snů tak snadno. Já musela, žili jsme tehdy v jiné době. Malování jsem vyměnila za kancelář. Ale jsem ráda, že vnučka už může jít za svým snem.
Milada K. (71), Turnov
