Bydlím na ústeckém sídlišti v paneláku. Adresa nijak prestižní. Přesto je o můj třípokojový byt velký zájem.
Moji dva synové byli hodné děti. Ale jen do puberty. Měli mezi sebou šestiletý věkový rozdíl a nikdy se spolu moc nesžili. Starší Michal se v patnácti chytil sídlištní party a nebylo to s ním jednoduché. Chyběl mu táta a jeho pevná ruka.
Opustil nás v jeho sedmi letech hned potom, co se narodil mladší Marek. Michal měl problém se kvůli dvojce z chování dostat na střední školu. Učení mu ale dvakrát moc nešlo, tak jsem byla ráda, že ho vzali na učiliště s oborem zedník.
Doufala jsem, že díky změně prostředí a novým spolužákům by se mohl uklidnit a přestat lajdat s kamarády ze sídliště. Třeba najde nové a lepší přátele v nové škole. Ale opak byl pravdou.
Šel sedět
Největším problémem byly experimenty s drogami. Tři roky na škole jsem s ním nějak přetrpěla, pak ale začal kvůli drogám i krást a byl odsouzen k trestu vězení na dva roky nepodmíněně. Nastoupil k výkonu trestu, když mu bylo devatenáct.
Po dvou letech se vrátil a Markovi bylo už patnáct. Zvykl si na to, že má pokoj pro sebe a byl vlastně rád, že problémový bratr nebyl doma. Michal se domů těšil a vypadalo to, že ve vězení si uvědomil, jaké udělal chyby.
Byl jako vyměněný a takový zklidněný. Jenže mu to dlouho nevydrželo. Jen co potkal staré známé, byl to brzy zase ten starý Michal. Drogám neodolal a kolotoč krádeží se začal znovu točit.
Chodil za školu, nic jsem netušila
Neuběhlo ani půl roku a Michal seděl znovu. Marek byl zase spokojený, že si hospodaří ve svém pokoji. Ani s ním jsem to neměla jednoduché. Koupil si za ušetřené peníze s mým přispěním svůj počítač a hrál na něm hry.
Vodil si domů kamarády a hráli společně. Byli jako posedlí. Dokázali civět do monitoru a střílet se celou noc. Občas se stalo, že Marek zameškal školu. To jsem ale netušila, že chodí za školu pravidelně. Kvůli tomu ho nakonec vyhodili.
Díky bohu, že aspoň s dvouletým zpožděním jinou školu dokončil, dostal výuční list a stal se automechanikem.
Něco bylo moc špatně
V jednadvaceti si Marek našel práci a dívku a odstěhoval se za ní do bytu. K mé radosti neměl tolik času na počítač a věnoval se dívce. Věnoval se jí ale tolik, že se jim brzy narodilo miminko.
Bála jsem se, jak se k tomu Marek se stejně starou novopečenou maminkou Šárkou postaví a jací budou rodiče, ale malou Sofinku jsem si okamžitě zamilovala. Markovo počáteční otcovské nadšení a láska se pomalu vytrácely.
Šárka si stěžovala, že s nimi Marek netráví čas a většinu dne prosedí u počítače. Kvůli tomu dostal v práci výpověď a neměl peníze pro rodinu. V každém dalším zaměstnání nevydržel déle než zkušební dobu, pak byl propuštěn.
Důvodem byla vždy velmi nepravidelná docházka a nezodpovědnost. Když byly Sofince čtyři roky, Šárce došla trpělivost a Marka z bytu vyhodila. Vrátil se ke mně domů a choval se, jako by mu bylo pořád šestnáct. Hrál na počítači a byl doma na podpoře.
Už jsem jeho plánům nevěřila
To se ale vrátil zase Michal z vězení. Opět uvědomělý, polepšený a s velkolepými plány. Už jsem mu moc nevěřila, ale docela dlouho mu vydrželo slušné chování, zaměstnání a odhodlání.
Doma to bylo ovšem peklo. Kluci si vyčítali všechny své prohry a nedostatky, došlo i na pěsti a v jednom bytě prostě fungovat nemohli. Marek sebral sílu, našel si novou práci a šel k Šárce žádat o odpuštění a druhou šanci.
Zůstala jsem tedy doma s Michalem. Překvapil mě. Druhý a delší pobyt ve vězení ho opravdu změnil. Do cely se nechtěl už nikdy vrátit. Pracoval, našel si Táňu, vzal si ji a já byla konečně šťastná máma. Přeci jenom se v mých klucích něco zlomilo.
Začali se nenávidět
Michal s Táňou teď bydlí u mě. Než se jim narodil Kubík, byl doma relativně klid. Pak ale začala válka. Marek běsní, že se mu bratr usadil v pokoji, ze kterého ho vlastně vyhnal. Bojí se, že už Michala s Táňou a Kubíkem nevyštípe a že přijde o svou část bytu, která mu náleží.
Chodí nám vyhrožovat a mě začal nenávidět, že upřednostňuji Michala. Sami se nedokážou zaopatřit a nic nedokázali. Pořád jsem naživu a doufám, že ještě dlouho budu a oni se už teď nenávidí kvůli dědictví.
Jaroslava J. (58), Ústí nad Labem
