Na veřejnosti se LUCIE BÍLÁ (50) neobjeví jinak než připravená rozdávat úsměvy, radost a zábavu. Považuje to za součást svého povolání. Jenže aby mohla být stále taková, jak se od ní čeká, bez ohledu na to, čím a jak moc se zrovna trápí, musela se naučit obelhávat svůj mozek. Negativní myšlení se snaží eliminovat.

Většina zpěvaček a hereček se snaží svou kariéru od soukromého života oddělovat a ten si pečlivě hlídají.Lucie Bílá si je naopak velmi dobře vědoma, že žádné soukromí vlastně nemá. Už si na to dokázala i zvyknout.

Práce jí ho z života v podstatě vytěsnila. „Dřív jsem z toho byla smutná, ale dnes už je to pro mě přirozená věc, nad kterou nepřemýšlím,“ říká. Nebylo to pro ni ale nijak jednoduché. Aby byla schopna podřídit celý svůj život kariéře, musela se naučit i soukromé věci vnímat a řešit jako součást profese a nezatěžovat se ničím, co by kariéru mohlo negativně ovlivnit.

Tedy i pochmurné myšlenky z běžných starostí. To, co není důležité, si jednoduše nepamatuje. „Mozek si musím pravidelně promazávat,“ popisuje, jak se zbavuje stresu a napětí.A když ani tato osvědčená metoda nezafunguje, pomáhá si prý různě, klidně i studenou sprchou.

Ve vlastní pasti

Svou srdečnou otevřeností vůči všem, která Bílé pomohla k získání všeobecné popularity, se zároveň dostala do společenské pasti. Musela se vypořádat se vsugerovaným pocitem, že je národní majetek a že by se podle toho měla chovat.

„To mě strašně stresovalo, nemohla jsem ani dýchat,“ svěřuje se. Aby mohla alespoň navenek působit, že ji nic netíží, pomáhá si každé ráno smíchem. „Stoupnu si před zrcadlo a pořádně se zasměju,“ prozrazuje svůj recept na terapii.

Směje se prý čemukoli, co jí zrovna v tu chvíli napadne. „Nesměju se sobě. Směju se, abych obelhala mozek, že je vše v pořádku, i když není.“

Lidé netuší

Důvod, proč se snaží sama sebe přesvědčovat, že nemá žádné starosti, je prostý. Cítí až příliš velkou zodpovědnost vůči lidem, kteří přijdou na její představení, než aby si dovolila vystoupení zrušit jen proto, že není v pořádku. Je přesvědčená, že jejím úkolem je dělat lidem radost, ne sedět smutná doma.

„Nemůžu rušit koncerty jen proto, že se mi v životě něco děje,“ říká přísně a doplňuje mrazivé přiznání. „Lidi vůbec netuší, jak mizerně se někdy cítím, přesto musím stát na jevišti a bavit je,“ říká s tím, že je zároveň vděčná za to, že se naučila smutek přijímat.

.