Můj celoživotní pocit méněcennosti vyřešilo až druhé manželství!

Po rozvodu jsem se cítila sama jako nikdy předtím v životě!

Pokud si někdo přestane věřit už v dětství, má problémy i v dospělosti.

Říká se, že druhorozené děti to mívají vždy jednodušší a bývají rozmazlované. Mě se to ale netýkalo. Měla jsem staršího bratra, který byl vymodleným dítětem a pozornost rodičů, zejména matky, se soustřeďovala hlavně na něj. Já jsem byla vždy až na druhé koleji, ani ne tak černá ovce rodiny, jako spíš šedá. Když přinesl ze školy jedničku domů bratr, málem z toho byla rodinná oslava. Když jsem ji přinesla já, nikoho to nezajímalo. Jedinou spornou výhodou bylo, že nikoho nezajímaly ani moje špatné známky. Prostě je tak nějak čekali.

Nedělala jsem si žádné šance

Až později, jako dospělá, jsem se dozvěděla, že na rozdíl od bratra jsem byla dítětem nechtěným a neplánovaným. Do té doby už jsem si stačila vypěstovat silný pocit méněcennosti. Zvykla jsem si na to, že nikoho nezajímám, nikdo ode mě nic nečeká a nikdo mi ani v ničem nepomůže. Měla jsem během dětství pár kamarádek, ale zpětně si uvědomuji, že to byl spíš takový ten obvyklý typ vztahu, kdy si hezčí holka najde nějakou šedou myšku, aby vedle ní vynikla. Důkazem je, že ani kamarádství ze základní školy ani následně ze střední nikdy nepřežily příslušná školní léta. Stejné to bylo i s mými vztahy ke klukům. Vůbec jsem si nedělala šance, že by o mě nějací chlapci někdy bojovali, skládali mi básničky nebo že bych prožívala něco romantického. Stačilo mi podívat se do zrcadla. Dnes už vím, že jsem nikdy nebyla vysloveně ošklivá - ostatně na krásu má každý svá vlastní měřítka. Jenom jsem si prostě silně nevěřila a ono to bylo vidět.

Zvykla jsem si na podřadnou roli

Nebylo divu, že jsem si vzala prvního, kdo o mě projevil zájem. Radek byl celkem pohledný, o šest let starší muž a působil tak, že to má v hlavě srovnané. Asi měl až moc. Muselo mu být jasné, že ve mně získá poslušnou a oddanou partnerku, která bude ráda, že někoho našla a nebude mu v ničem odporovat. Skutečně to tak dopadlo. Při vstupu do obřadní síně v bílých šatech nevěsty jsem si připadala, jako bych zdolala Mount Everest. Cítila jsem se nejšťastnější v životě, což do roka překonala další událost: narození syna. Zvykla jsem si v manželství hrát podřadnou roli. Byla jsem vlastně milenkou i služkou v jedné osobě. Ani tehdy mi zkrátka nebylo dopřáno poznat svou vlastní cenu. Po boku Radka jsem prožila ze začátku chvíle štěstí, které se ale nedaly přičítat jemu. Pak už to byl spíš jen boj, podřizování se, ustupování. Další dítě už jsem neměla, příroda mi to prostě nedopřála a manžel mi to často vyčítal. Tím ve mně jen posiloval věčný životní pocit, že za nic nestojím.

Byla to šťastná náhoda!

Když bylo synovi šestnáct let, přišla šokující změna. Radek si našel mladší milenku. Otevřeně mi to řekl a potvrdil, že bude usilovat o rozvod. V panice jsem ho prosila, aby to nedělal, že nechci zůstat sama. Nebral na mě ohled, jako ho ostatně nebral celý náš společný život. Po rozvodu jsem se nezhroutila, jen otupěla. Syn už měl své zájmy a občas mě navštěvoval, ale vypadalo to, že jde spíš o soucit nebo pocit povinnosti. Cítila jsem se sama jako nikdy předtím. A právě v té době mi šťastná náhoda přivedla do cesty Standu. Nezačalo to moc dobře, vrazil do mě na ulici a mně se rozsypala taška s nákupem. Strašně moc se mi omlouval a dopadlo to tak, že jsem s ním musela jít na kávu. Od toho dne se můj život úplně změnil. Standa byl rozvedený jako já. Choval se ke mně jinak než všichni dosavadní muži. Teprve s ním jsem prožívala romantické chvíle a připadala jsem si opravdu jako něčí druhá polovička. Se svatbou jsme si dali na čas, počkali jsme si čtyři roky. Dnes jsme spolu už deset let a já teprve ve druhé polovině života prožívám to, co mi první odepřela a cítím se být opravdovou ženou!

Monika W. (52), Louny

reklama
reklama

Komentáře