Můj dětský pokojíček mě děsí dodnes

V domě, kde jsem vyrůstala, se děly divné věci. Hračky se samy spouštěly a stín mi škrábal nehty na dveře. Když jsem zavřela oči, cítila jsem čísi dech na mé tváři.


Začalo to v době, kdy jsem chodila do čtvrté třídy. Byla jsem už dost velká, a nemusela chodit po škole k babičce, aby mě hlídala. Když jsem konečně rodiče přesvědčila, že se o mě nemusí bát, tak vše začal.


Hned první den, když jsem dorazila domů, sedla si ke stolu a dělala úkoly, jsem uslyšela, jak se zabouchly venkovní dveře a mamka mě zavolala. Měla jsem radost, že přišla dřív, tak jsem spěchala po schodech dolů. Uprostřed schodiště jsem se ale zarazila. Polička, kam dává maminka kabelku, byla prázdná, její bunda nikde. Volám na ni a prohlížím dům, běhám z místnosti do místnosti. Maminka ale nikde nebyla.


Kdosi na mě volal


Maminka přišla domů až po hodině. Od té doby se to dělo často. Volání mého jména matčiným hlasem, kroky dole na chodbě a klapnutí dveří. A tak jsem přestala na to reagovat. Časem jsem začala slýchat kroky i na dřevěném schodišti. Vždy hodně vrzalo, když po nich někdo šel. Zavírala jsem se proto v pokoji s puštěným rádiem, abych to neslyšela. Když jsem ale zaslechla škrábání nehty na moji skleněnou výplň ve dveřích, hrozně jsem se vyděsila.


Zalezla jsem si do postele a přetáhla peřinu přes hlavu. Slyšela jsem, jak po pokoji někdo chodí, dokonce mě zatahal za peřinu. Když jsem to řekla mámě a tátovi, vysmáli se mi. Duch byl víc a víc drzejší. Nakonec se stalo, že jsem se ve dvě ráno vzbudila s divným pocitem. Když jsem otevřela oči, spadla hračka štěkajícího psa na baterky. Dopadla na zem, zapnula se a začala štěkat. Pomalými kroky se sunula ke mně. Maminka naštěstí přiběhla a psa uklidila. Jednou odpoledne, to už mi bylo čtrnáct, jsem si na zemi skládala puzzle, které jsem dostala k narozeninám. Jak jsem ležela na koberci, uslyšela jsem najednou vedle sebe hrozný zvuk.


Had se plazil kolem


Zůstala jsem zkoprnělá a koutkem oka uviděla, jak se vedle mě plazí stín. Vyskočila jsem a utekla z pokoje. Od té chvíle jsem chtěla spát v jiných místnostech. Otec byl naštvaný. Několik měsíců trvalo, než jsem sebrala odvahu a vrátila se do svého pokoje. Byla jsem šťastná, když se tu noc a další nic nedělo. Pořídila jsem si králíčka, abych si mohla říkat, že ty zvuky dělá on.


Králíček mi ale za půl roku umřel. A pak zase začalo to šustění a škrábání… Když mi bylo patnáct, dostala jsem k narozeninám rádio s budíkem. Světlo z něho osvětlilo půl pokoje. Když jsem ale v něm uviděla projít pokojem mé postele siluetu postavy, budík jsem odpojila. V úplné tmě jsem aspoň nic neviděla. Slýchala jsem ale šouravé kroky, jak někdo chodí k mé posteli a zpět ke dveřím. A cítila jsem čísi dech, jak se nade mnou sklání. A vždy, když jsem měla sklenku s pitím na stole, na ni cosi ťukalo. Jakoby nehtem. Nemohla jsem spát. Když jsem otevřela oči, ťukání přestalo, když jsem je zavřela, začalo to znovu. V osmnácti jsem se odstěhovala. Od té doby mám klid.


Ivana (53), Vysočina

reklama
reklama

Komentáře