Ve chvíli, kdy si myslíme, že jsme našli štěstí, nás osud někdy krutě potrestá!
Dvacet let jsem trpěla v nefunkčním manželství. To, že Zdeněk není ideální partner, mi došlo hned, jakmile se nám narodilo první dítě. Hádali jsme se už předtím, ale po porodu syna se jeho chování změnilo. S ničím mi nepomáhal, o dítě se nezajímal, žil si sobecky jenom pro sebe. Někdo by se mohl zeptat, proč jsem s ním tedy zůstávala a měla ještě dalšího potomka. Zdeněk byl ale mojí první láskou a já o sobě neměla moc vysoké mínění. Navíc si rozuměl s mými rodiči. Kdybych se bývala rozvedla, neměla bych kam jít a finančně bych to neutáhla.
Sama jsem zůstat nechtěla
Co se partnerských vztahů týká, ztratila jsem tedy dvacet let života. Nakonec to dopadlo ponižujícím způsobem. Místo abych odešla já, což jsem měla udělat dávno, opustil mě Zdeněk, kvůli mladší ženě. Děti už měly svůj život, i když dcera ještě studovala střední školu. Najednou jsem se cítila sama. Rozhodně jsem si někoho chtěla ještě najít. Čtyřicet dva let nebyl věk, ve kterém by měl člověk všechno vzdávat. Nechtěla jsem se ale spálit jako napoprvé. Proto jsem se snažila pečlivě si vybírat, i když je pravdou, že rozvedená žena po čtyřicítce zase takové možnosti volby nemá. Většina mých vrstevníků byla ženatých, ať šťastně nebo nešťastně a ti, kdo se jako já rozvedli, si dávali pozor, aby se zase hned někde nevázali. Po pár krátkodobých vztazích, které nevyšly, jsem začala trochu propadat panice. A to jsem neměla nijak moc vysoké nároky. Stačilo mi najít takového, který nebude myslet jen na sebe a bude umět dát mi najevo, že si mě váží.
Proč jsme se nepoznali dřív?
Leoše jsem poznala vlastně díky náhodě, když už jsem hledání pomalu začala vzdávat. Bylo to den po mých pětačtyřicátých narozeninách. Jemu bylo o deset roků víc. Rozvedl se už dávno a vlastně ani nikoho nehledal. Seznámili jsme se úplně banálním způsobem - utrhlo se mi ucho u igelitové tašky s nákupem a on hbitě přistoupil a pomohl mi vše sesbírat. Nabídl mi svoji tašku. Z poděkování a následného povídání se vyklubala domluvená schůzka. A během ní jsme pak rychle zjistili, že si opravdu máme co říct. S Leošem mi bylo krásně, tak, jako s žádným mužem v životě. Poprvé jsem zažívala, jaké to je, když se o mě někdo opravdu zajímá. Litovala jsem jen jediné věci: že jsem Leoše nepoznala dřív, když jsem byla mladá. Jenže kdo ví, jak bych se tenkrát dívala na ten věkový rozdíl, ve dvaadvaceti letech by mi asi býval vadil. Scházeli jsme se nejprve několikrát týdně, chodili jsme do kina, jezdili na výlety. Pak už jsme se vídali denně a nakonec jsme se rozhodli, že se k sobě sestěhujeme. Po půl roce jsme oba začali opatrně mluvit i o svatbě.
Štěstí vystřídal šok
Myslela jsem si, že o Leošovi vím úplně všechno; neměli jsme před sebou téměř žádné tajnosti. Jednu věc mi ale zatajil, bohužel osudovou. Svatbu jsme si naplánovali skromnou, symbolicky na první jarní den. Měl to být vysloveně komorní obřad, jen my dva a svědci a pak malá hostina ve čtyřech. Svatební noc jsme chtěli strávit v jednom hotelu nedaleko Prahy. Všechno krásně vycházelo, včetně počasí. Když jsme pak uprostřed noci stáli na balkóně hotelového pokoje a dívali se na hvězdy, cítila jsem se hrozně moc šťastná. Nemohla jsem ani usnout. Proto jsem slyšela, jak Leoš ve tmě bolestně zasténal a šeptem volal o pomoc. Rozsvítila jsem a viděla, jak je bledý a nehýbá se. Třásla jsem s ním, ale on nereagoval. Zavolala jsem na recepci, aby poslali pro sanitku. Než záchranka přijela, už jsem se slzami v očích viděla, že je to špatné. Lékař mohl jen konstatovat smrt. Vyšlo najevo, že Leoš měl vrozenou srdeční vadu, o které věděl. Moje druhé manželství tak netrvalo ani jeden den. Jsou to čtyři roky, kdy jsem nečekaně a krutě ovdověla, ale dosud jsem se z toho nevzpamatovala. Nikoho už nehledám.
Zuzana J. (50), Náchod
