Byla to „herdekbaba“. Pomohla mi proto, aby se mi pomstila? Nebo se za dominantní ženou skrývala citlivá duše, která se nade mnou slitovala?
Když se moje manželství rozpadlo, ztratila jsem půdu pod nohama. Zůstala jsem sama se dvěma dětmi. Od manžela jsem odešla bez ničeho, jen s nejnutnějším. Práce jsem se nebála, v zaměstnání jsem měla dobrou pozici, a byla jsem tak výborná, že jsem neměla nouzi o další kšeftíky. Byla jsem pyšná na to, že si nemusím nechat od partnera líbit to, co většina jiných žen, protože se dokážu o sebe a své děti postarat. Nebála jsem se říkat do očí jemu i jeho matce, v jejímž domě jsme bydleli, co si myslím. A když jsem se kromě nepříjemného soužití s tchyní pod jednou střechou navíc dozvěděla o manželových četných přítelkyních, došla jsem k názoru, že něco takového nemám zapotřebí. Sbalila jsem děti, vysokoškolský diplom, králíka a šla… Naložila jsem si toho příliš
Zavalila jsem se prací.
Nasadila jsem vražedné pracovní tempo, šibeniční termíny a likvidovala jednu zakázku za druhou. Spala jsem čtyři, pět hodin denně, abych zaplatila nejen všechny pohledávky, ale také dětem dopřála to, co jejich spolužáci a kamarádi běžně mají – školu v přírodě, zájmové kroužky. A tak se v podstatě dalo čekat, že se jednoho dne při takovém nasazení zhroutím. Tehdy dopadla legendární poslední kapka na pracovní poradě, kde se řešila chyba, kterou jsou z velkého vyčerpání a nevyspalosti. udělala Najednou to zkrátka přišlo… Krev se mi nahrnula do hlavy, vztyčila jsem se u kulatého stolu a zařvala: „Dost!!!“ V tu chvíli mě síly opustily. Už jsem jen zasípala a podlomila se mi kolena. Taktak mě kolegové zachytili, položili na pohovku a kdosi běžel pro vodu.
Všechno se ponořilo do mlhy.
Cítila jsem, jak se mnou kdosi třese a opakuje: „Slyšíte mě?“ Jako v mlze jsem vnímala, že se nade mnou sklání záchranář. Říkala jsem si, kde se tu tak najednou vzal. Čas běžel nějak jinak.
Jako ve snu jsem vnímala sanitu a zvuk sirény. Probrala mě až kapačka a sestra, která mi přikládala na čelo mokrý hadr. „To bude dobrý,“ uklidňovala mě. Všichni na mě byli milí a vlídní. Kroužila kolem smrt Dobrý to ale nebylo! Ten kolaps ve mně nastartoval nějaký samolikvidační mechanismus a já se začala bortit do sebe jako do černé díry. Nikdo mi nedokázal pomoci. Povzbuzování mého okolí mělo zcela opačný efekt, všechny jsem je za to nenáviděla. Nebyla jsem schopna vnímat slunce, nebe, květiny, dobré jídlo. Dokonce i děti byly pro mě najednou malá motivace zůstat naživu. Rady psycholožky byly pouze teoretické, jak mi sama přiznala.
shutterstock_114586114
Propadala jsem se do pekla.
Bála jsem se být sama, rychle jedoucí auta a vlaky mě přitahovaly pod svá kola a mosty na mě volaly: Skoč! Skončí to! Bude ti líp!“ Nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. A tak nebylo divu, že jsem v nemocnici skončila znovu a znovu… Museli být ze mě zoufalí. Musela jsem se doprošovat Jen tam jsem se cítila před démony ve své duši bezpečně, a tak jsem odmítala odejít. Dokonce jsem chtěla, aby mě přivázali nebo zavřeli do vypolštářované místnosti. Tolik jsem se bála sama sebe. Do nekonečna jsem ale v péči lékařů zůstat nemohla. A psychiatrie? Všichni mi jí vymlouvali… i psychiatrička mi odmítla předepsat léky. Už bych se z toho prý nedostala… Nezbylo než zavolat manželovi, aby se postaral o děti. Třásla jsem se hrůzou, že využije situace, udělá ze mě nesvéprávnou, a o děti mě připraví. Naštěstí to nestihl udělat. Osud zasáhl rychleji. Manžel tehdy nepřijel sám. Spolu s ním se do nemocnice přihrnula jeho matka. Nesnášela jsem ji. Byla jsem vzteky bez sebe. Nedala jinak, než že si musíme někam sednout, kde je příjemná atmosféra. Odmítala jsem nasednout do jejího auta a vzdorovala jsem poslouchat její bláboly.
Připily jsme si na přátelství
Nevím už, jak dlouho jsem ji ignorovala, ani jsem si nevšimla, že poslala manžela pryč. Ječela mi do ucha, bouchala různými předměty, byla nepříjemně hlučná a dokonce do mě několikrát necitlivě strčila a možná mě i štípla. Když už toho bylo opravdu dost, otočila jsem se, že ji konečně od plic povím všechno, co jsem měla na srdci proti ní. V tu chvíli nadšeně zajásala. „Konečně mě vnímáš!“ Vyhrnula rukáv a ukázala mi jizvu přes zápěstí. Byla stará, prastará, ale stále dobře viditelná. A pak mi začala vyprávět svůj příběh… jak ji kdysi dávno, když byl můj manžel a jeho bratr, malí, opustil manžel. Utekl k jakési hérečce. A ona to řešila zkratově – pokusila se o sebevraždu. Osud nad ní naštěstí podržel ochrannou ruku. Zachránili jí. A manžel? Můj tchán? Ten se s prosíkem po dvou letech vrátil – a až do smrti sekal dobrotu. Tchyně to nikdy nikomu neřekla. Až mě. Pod vlivem okolností jsem její pomoc přijala. Brzy jsme si připily na přátelství. A můj manžel – její syn? Nakonec se ke mně taky vrátil. Jsme zase rodina – jen s tím rozdílem, že teď si už s tchyní rozumím. Ba co dokonce? Táhneme spolu proti chlapům za jeden provaz...
Jitka. (49), Příbramsko .
