Některé životní kroky člověk udělá až s opravdu velkým zpožděním.
Na ten zájezd jsme vlastně vyrazili s ročním zpožděním. Chtěli jsme tak původně oslavit stříbrnou svatbu, ale různé okolnosti tomu předchozí rok zabránily. Proto jsme s Martinem, mým mužem, mohli vyrazit až poslední červnový týden roku následujícího. Když jsme autem mířili na parkoviště ruzyňského letiště, netušila jsem, jaké změny se v následujících deseti dnech odehrají.
Byl to klid bez emocí
S Martinem jsme doposud prožili celkem klidné a spokojené manželství. Někdy možná až moc klidné. Prošli jsme si pár krizemi, ta nejhorší přišla po oněch pověstných prvních sedmi letech. Tenkrát už to vypadalo na rozvod, ale zůstali jsme spolu hlavně kvůli dětem. Byla to z obou stran dost hloupost, podezřívali jsme se navzájem z nevěry, přičemž ani v jednom případě se ukázalo, že to není pravda. Pravdou ale bylo, že od té doby, kdy jsme se smířili, v našem manželství převládaly spíš ty praktické stránky. Romantická vášeň byla nadobro pryč. Občas jsme se pohádali, jako asi všude, dovedli jsme ale rychle najít nějaké řešení. Čas ukázal, že společných zájmů moc nemáme. Martin hodně chodil za svými kamarády, na ryby, na pivo, na fotbal a takové ty běžné mužské záležitosti. Já jsem zase obrážela své kamarádky, kterých také nebylo málo. Nikdy jsme se pak už moc nehlídali, nikdy jsme si nic nevyčítali. Chvíle, kdy jsme šli společně na večeři nebo do kina, byly spíš hodně velkou vzácností, natož abychom někam jeli na výlet. Myslím tím jen ve dvou, s dětmi jsme samozřejmě cestovali i navštěvovali různé akce.
Začali jsme si dělat schválnosti
To pětadvacáté výročí jsme slavili spíš tak nějak z povinnosti, že se to obvykle dělá. Pozvali jsme všechny možné známé, příbuzné a přátele. Právě na té oslavě mi Martin veřejně navrhl, že si konečně uděláme pořádnou dovolenou u moře ve dvou. Tehdy se nám myslím oběma ten nápad hodně líbil, ale mezitím uplynul další rok a já měla pocit, že už jde také jen o splnění slibu a nic víc. Nejhorší bylo, že jsem to tak také cítila. Často to bývá tak, že v novém prostředí, zejména v cizině u moře, se vztah nějak oživí. U nás se to vyvíjelo přesně naopak. Najednou jsme byli nuceni trávit čas spolu a moc nám to nešlo. Každý jsme chtěli něco jiného. Když byl čas jít v hotelu na večeři, Martinovi se nechtělo. Když jsem chtěla, abychom šli společně plavat, také odmítal. Já jsem – přiznávám, že trochu z trucu – zase řekla jasné „ne“ na projížďku na šlapadlech. Třetí den jsme se kvůli tomu pohádali. Vyčítali jsme si navzájem, že na sebe nebereme žádné ohledy. Hádku zakončil Martin prudkým zabouchnutím dveří a slovy, že jsme tedy nikam jezdit nemuseli. V dalších dnech se napětí ještě stupňovalo. Ani jeden z nás nebyl ochoten podat ruku ke smíru.
Nechtěl vedle mě sedět!
Začali jsme dokonce chodit každý zvlášť na jídlo. Martin se pak dal do řeči s jiným českým párem a bylo mu hloupé předstírat, že je tam sám, takže jsme znovu pobývali spolu. Ale i ti noví známí si museli všimnout, jak je to mezi námi nahnuté. Zbývající dny jsme u moře opravdu spíš přetrpěli, než že bychom měli z něčeho radost. Vůbec jsem nevěděla, co bude dál. Jasně mi to naznačil Martin, když si při odbavování na zahraničním letišti vyžádal místo v jiné řadě. Do Česka jsme se vrátili ve stavu naprosto rozpadlého manželství. A do dvou měsíců Martin podal žádost o rozvod. Dnes se na ten zájezd dívám jako na velký omyl, který ale urychlil to, k čemu by dřív nebo později nejspíš došlo. Mám nového přítele a o Martinovi vím jen tolik, kolik se dozvím od dětí. Lítost zpětně necítím, člověk se musí pořád dívat dopředu!
Olga R. (48), Slaný
