Na jedno odpoledne se mi dostal do ruky lexikon kouzel!

Podle starých tajemných knih se dá úspěšně čarovat.

Jaké by to bylo, kdybychom měli možnost měnit svět čarodějnickými formulemi? Naše čtenářka to na chvíli zkusila.    

Většina z vás určitě viděla starou dobrou českou komedii Dívka na koštěti. A jistě si pamatujete, jakou roli tam sehrál lexikon kouzel, kde byly napsány všechny čarodějnické formule. Jako malá jsem si vždycky přála takovou knihu mít a měnit podle ní svět. Netušila jsem, že se mi to jednoho dne splní, i když to trvalo jen chvilku.

Kniha neměla žádný nápis

To odpoledne jsem si šla sednout do městského parku na lavičku. Vždycky jsem tam chodila načerpat síly, když jsem byla unavená. Jako daňová poradkyně jsem pracovala samostatně, takže jsem neměla žádnou pevně stanovenou dobu. Mohla jsem si tedy dovolit kdykoliv jít na procházku nebo se nadýchat čerstvého vzduchu a vyčistit si tak unavenou hlavu. Protože bylo pod mrakem a docela chladno, v parku skoro nikdo nebyl. Mně to nevadilo, naopak. Jak jsem se tak rozhlížela kolem sebe, spatřila jsem na jedné z laviček naproti ležet nějakou knihu. Zvědavost mi nedala a šla jsem se podívat, kdo tu co zapomněl. Kniha vypadala dost staře a sešle a byla celkem tlustá. Na její přední straně ani na hřbetu se nenacházel žádný nápis. Otevřela jsem ji a viděla, že je to nějaký nesrozumitelný slovník. Rozhlédla jsem se, jestli se pro ni nikdo nevrací a pak jsem s knihou usedla a začala ji studovat.

Neodolala jsem pokušení

Pomalu mi začalo docházet, že jsou to nějaká kouzla a čáry. Slyšela jsem už dřív o různých magických knihách, podle kterých se dají třeba přivolávat duchové nebo démoni. Tam se ale jednalo o složité rituály. Podle téhle knihy to vypadalo, že stačí říct nějaké zaklínadlo a něco se stane, přesně jako v tom výše zmíněném filmu, na který jsem si na té lavičce vzpomněla. Bojovala jsem s pokušením tu knihu si odnést a něco z ní vyzkoušet, i když jsem tomu příliš nevěřila. Zvědavost nakonec zvítězila nad morálními zábranami a já jsem si z parku skutečně ten lexikon kouzel odnesla. Byla jsem doma sama, manžel se měl vrátit až pozdě v noci. Váhala jsem, jestli mám některá ta hesla z knihy vyzkoušet. Kdyby byla psaná česky a bylo tam jasně vysvětleno, co se bude dít, možná bych nad tím přemýšlela méně. Ale ty vysvětlivky u jednotlivých zaklínadel byly napsané latinsky, jak jsem intuitivně vytušila, i když jsem se latinu nikdy neučila. S pomocí internetu se mi některé věci podařilo rozluštit. Žádná složitá a nebezpečná kouzla jsem zkoušet nechtěla. Jedno zaklínadlo mělo nechat zmizet věci. Vzala jsem prasklý hrníček, který jsem mohla postrádat. Ukázala jsem na něj rukou a vyslovila uvedená slova. Srdce se mi skoro zastavilo zděšením, když hrníček skutečně zmizel!

Ozval se zvonek u dveří

Vzpamatovávala jsem se z toho skoro půl hodiny a bojovala na jedné straně se strachem z dalších pokusů a na druhé straně s přáním v nich pokračovat. Než jsem se ale rozhodla, zazvonil někdo u dveří. Šla jsem otevřít. Stál tam podivně vypadající starší muž, který vypadal jako kněz. Zdvořile se mě zeptal, jestli jsem nenašla v parku nějakou knihu. Nezapírala jsem. Požádal mě, zda mu ji mohu přinést. Rychle jsem šla pro lexikon a muži, ze kterého šel respekt, jsem ho předala. Trochu jsem se bála, jestli se nějak nebude mstít a v něco mě nepromění. Jen se usmál, poděkoval, otočil se a odešel. Já jsem celý zbytek dne až do manželova příchodu přemýšlela o tom, co jsem právě prožila. Manželovi jsem to samozřejmě neříkala, neměl by žádný důvod mi to věřit. S odstupem času mě mrzí jenom jedna věc: kdybych bývala měla tu tajemnou knihu delší dobu, určitě bych v ní našla nějaká kouzla, která druhým mohou pomoci. To ale naštěstí jde většinou i bez kouzel.

Petra V., (47), Kladno  

reklama
reklama

Komentáře