Stalo se mi to před několika lety a dodnes na tu krásnou záhadnou bytost vzpomínám.
Po manželových rodičích jsme zdědili chatu, která stála celkem osaměle na kraji lesa. Jezdili jsme tam s mým mužem jen občas, já častěji než on, protože byl neustále někde na služebních cestách. Zejména s pokročilým věkem to pro mě bylo krásné útočiště před běžným městským ruchem. Občas tam trávili víkend i syn nebo dcera s rodinou, nejvíc ale právě já.
Vypadala jako dítě
K nejbližšímu dalšímu stavení to bylo od naší chaty několik minut chůze, ale já jsem se nikdy nebála, že by se mohlo něco přihodit. Před sedmi lety se mi ale stala podivná příhoda, na kterou nikdy nezapomenu. Byla jsem tehdy na chatě sama a vyšla jsem si na krátkou podvečerní procházku do lesa.
Už se pomalu stmívalo. Všimla jsem si, že mezi stromy stojí nějaká drobná postava. Vypadala jako dítě, přesněji řečeno jako malá dívka. Trochu jsem se podivila, co tam dělá a napadlo mě, že možná zabloudila. Oslovila jsem ji na dálku, ale ona začala couvat a pak zmizela mezi stromy. Snažila jsem se jít za ní. Hlavou mi běžely všelijaké myšlenky, třeba to, že se mohlo jednat o oběť nějakého zločinu.
Už jsem ale tu dívku nespatřila. Hodně jsem o tom pak v chatě přemýšlela. Spokojila jsem se nakonec se závěrem, že šlo nejspíš o dceru někoho z okolních chatařů. Podle mého odhadu jí mohlo být tak kolem dvanácti let. Nebylo přece nic divného na tom, že se takhle stará dívka prochází sama po lese; navíc byly prázdniny.
Záhada s fotografiemi
Druhý den jsem se probudila hodně brzy. Bylo krásné časné letní ráno a slibovalo nádherné počasí. Když jsem se z okna chaty podívala směrem k lesu, strnula jsem. Spatřila jsem tutéž dívku jako předchozího večera! Tohle už nemohlo být normální.
Vyšla jsem ven z chaty, tentokrát i s mobilním telefonem, abych případně mohla zavolat pomoc nebo si tu záhadnou malou slečnu alespoň vyfotit. Přiblížila jsem s k ní na takovou vzdálenost, jak to jen šlo, než znovu začala ustupovat. Udělala jsem tedy několik snímků. Volala jsem na dívku, že se nemusí bát a že jí pomůžu.
Zamávala jsem na ni rukou. Chviličku se mi zdálo, že mi stejným gestem odpověděla na pozdrav, ale potom znovu zmizela v lese. Chtěla jsem pořízené fotografie poslat manželovi, aby mi řekl svůj názor. Prožila jsem ovšem šok.
Ať jsem se snažila hledat sebevíc, ať jsem snímky zvětšovala jak chtěla, žádná postava na nich nebyla! Nejprve jsem začala pochybovat o svém zdravém rozumu. Potom mě napadlo, že se možná jedná o nějakou bytost z jiného světa.
Ráno přišla až k chatě!
Další den už se ta dívka neobjevila. Zkusila jsem se na tu záhadu zeptat paní, která vedla v obci vzdálené dva kilometry malou prodejnu. Podle jejího úsměvu jsem pochopila, že nejsem první, kdo se ptá. Dozvěděla jsem se, že staré místní pověsti vyprávějí o vílách, které mají domov hluboko v okolních lesích.
Nejsem prý první, kdo nějakou z nich viděl. Nevypadalo to, že by paní prodavačka žertovala nebo si ze mě dělala legraci. Vzala jsem to tedy vážně a ještě téhož odpoledne se vydala do lesa a zkusila vílu přivolat. To se mi ale nepodařilo. Znovu a naposledy jsem ji spatřila opět další den ráno.
Tentokrát byla hodně blízko naší chaty. Opatrně, abych ji nepoplašila, jsem otevřela dveře a usmála se na ni. Působila už trochu jinak než jako nedospělá dívka. Měla hezké hluboké oči, které na mě upírala.
Můj úsměv opětovala a potom se znovu začala vzdalovat nebo spíš rozplývat ve vzduchu. Nevyděsilo mě to, už jsem věděla, že se dívám na něco nadpřirozeného. Od té doby jsem už ani ji, ani žádnou jinou vílu neviděla, ačkoliv na chatu dál pravidelně jezdíme.
Marta N., (61), Praha
