Dnes mi bude šedesát a vím, že jsem před čtyřiceti lety udělala chybu, která se mi vymstila. Měla jsem před svatbou. Najednou jsme se ale s přítelem strašně pohádali.
A oba jsme se totálně zatvrdili. „Pepíku, víš co? Já si tě nevezmu,“ oznámila jsem mu v afektu a přitom si myslela, že ho tím donutím k tomu, aby se připlazil po kolenou zpátky a odprosil mě. Čekala jsem den, dva, týden...
Ale on se zatvrdil stejně jako já. Jen mi vzkázal, že čeká dva týdny, a jestli se do té doby neukážu, považuje náš vztah za skončený. A ne a ne! Já dolejzat nebudu, vykřikovala jsem doma. „Lidko, abys jednou nelitovala. Pepík je dubová palice, ale hodný člověk,“ říkala mi matka.
Nechal mi jen kytici
Dva týdny se přehouply a já na klice našla přivázanou kytici lilií s cedulkou: Na rozloučenou. Josef. Nikdy jsem nebyla žádná velká citlivka, a tak jsem se rozhodla, že za svou minulostí udělám tlustou čáru.
Však já ti ukážu!
Začala jsem lítat po zábavách a zanedlouho se seznámila s Františkem. Byl starší, měl za sebou nevydařený vztah, naštěstí bez dětí, takže jsem hned nahodila udičku. Celou dobu jsem nezapomínala na to, aby byl Pepík některou mou kamarádkou o mém soukromém životě dobře informován.
Jako závěrečnou ránu dýkou jsem mu poslala svatební oznámení. Ludmila a František s radostí oznamují… Když jsem zavírala obálku, přepadla mě strašná lítost.
Tohle přece měla být naše svatba! Sakra! Ale hned vzápětí jsem pocítila, jak se ve mně vzdouvá stará pýcha. V den svatby mi přišel telegram: Přeju ti, abys nikdy nelitovala. Josef. Tím to skončilo a nastala tvrdá realita.
Tvrdá hlavně proto, že jsem Františka nemilovala. Čeho jsem tím dosáhla? Chtěla jsem potrestat Pepíka a potrestala jsem hlavně sama sebe. Když mi táhlo na padesát, Františka skolila mrtvice.
Seděla jsem u jeho lůžka a najednou si uvědomila, že jsem celý život jenom zneužívala jeho dobrotu. „Fanoušku, jsi báječný člověk a já jsem si tě vůbec nezasloužila,“ šeptala jsem mu. „Neplačte, teď už ho nic nebolí,“ ozvalo se z postele u okna.
V padesáti na začátku?
Ten hlas! To nemůže být pravda! Přistoupila jsem k vedlejšímu lůžku a tam na cedulce stálo: Josef Kudláček. „Neměl jste si kdysi brát nějakou Lidku?“ zeptala jsem se. I on ztuhl a zadíval se mi do očí. Oba jsme hleděli na svou dávnou lásku, která už byla stará.
Vtom se pokojem ozval táhlý zvuk monitoru – František! Do pokoje vtrhla sestra a po ní lékař. „Počkejte na chodbě,“ vyvedla mě sestra na vzduch. Můj František byl mrtvý. Tolik citových otřesů v jeden den! Nevím, jak jsem došla domů.
Ráno jsem se vypravila zpátky do nemocnice zařídit pohřeb a dojít na jednu návštěvu. „Pepíku, spíš?“ oslovila jsem ležící tělo pod peřinou. Prudce se otočil: „Lidko, ty jsi přišla!
Bál jsem se, že se mi zase ztratíš...“ Dnes už je to deset let, co je Josef mým mužem. Byl rozvedený a celé roky litoval stejně jako já, že v mládí nedokázal přemoci svou pýchu.
