Některé hrůzné zážitky si naštěstí uvědomíme až při jejich zpětném vysvětlení.
Bylo to před třemi lety na podzim, když jsme s manželem jeli naposledy na chatu, abychom ji zazimovali. Už se nám tam ani moc nechtělo, hodně se ochladilo, mírně pršelo a vládlo takové typicky nevlídné podzimní počasí. Když jsme odbočili z hlavní silnice a vydali se po okresní, všimla jsem si už z dálky, že někdo stojí u kraje. Jak jsme se blížili, viděli jsme, že je to nějaká mladá dívka. Měla přes hlavu kapuci a v ruce velký papír, kde bylo napsáno jméno vesnice, ležící nedaleko naší chaty. Málokdy jsme brali stopaře, ale tahle slečna vypadala tak nešťastně, že jsme se s manželem na sebe jen podívali a pak přikývli. Zastavili jsme a dívka, aniž by promluvila, si vlezla dozadu.
Napadlo mě, že je to tulačka
Nevěděla jsem, jestli s ní mám navázat rozhovor. Manžel se věnoval řízení a já jsem tu slečnu pozorovala ve vnitřním zpětném zrcátku. Dívala se jakoby nepřítomně, až mě napadlo, jestli třeba není zdrogovaná. Vůbec nezvedla pohled. Mlčela a mně přišlo hloupé jí oslovovat, když bylo jasné, kam chce jet. Přemýšlela jsem, kde se na opuštěné silnici vzala. Je třeba na nějakém útěku? Rozešla se s přítelem? Jede za kamarádkou nebo se vrací domů a minulé auto, co jí zastavilo, ji vysadilo na hlavní silnici? Vždycky mě zajímaly lidské osudy a tak jsem si v duchu představovala, co jí potkalo a co jí asi čeká. Kdybych v tu chvíli tušila, jaká je pravda, asi bych byla strnulá hrůzou. Cesta ke zmíněné vesnici trvala asi čtvrt hodinu. Už po několika minutách jsem ale pocítila podivný zápach. Napadlo mě, že se ta stopařka nejspíš delší dobu nemyla a že je to možná nějaká tulačka. Třeba je i na útěku před zákonem a my bychom mohli mít problémy. Podívala jsem se po očku na manžela a on na mě. Věděla jsem, že ten nepříjemný odér cítí stejně jako já.
Měla na krku šrám
Zápach stále zesiloval, až jsem musela otevřít okénko. Už jsem se v duchu proklínala za naši dobrou vůli, s jakou jsme té dívce zastavili. Říkala jsem si ale, že těch pár minut to už vydržím. Přece ji nevyhodíme zase uprostřed prázdné silnice. Dojeli jsme na začátek vesnice a dívka vzala za kliku u dveří a chystala se vystoupit. Manžel zastavil. Viděla jsem, s jakou úlevou to udělal. Dívka, aniž by poděkovala, vyskočila z auta. V tu chvíli jí spadla kapuce z hlavy a já si poprvé všimla, že má na krku hodně ošklivý šrám. Teď už jsem to ale neřešila. Oba jsme s manželem byli rádi, že jsme se podivné mlčící stopařky zbavili. Měli jsme ale téma k rozhovoru na celý den. Do oné vesnice jsme se toho dne vydali ještě jednou, na oběd. Nechtěli jsme už v chatě vařit a tam byla dobrá hospoda. Manžel se zmínil hospodskému o našem zážitku. Ten se na nás nejdřív díval trochu nedůvěřivě a pak nám řekl šokující věci!
Běhal nám mráz po zádech!
Na začátku 90. let jela za jedním chlapcem z vesnice jeho dívka. Ráda stopovala. Bohužel se jí to stalo osudným. Stopla si vraha, který jí znásilnil a zabil. Od té doby se několikrát stalo, že se stopařka někomu z místních zjevila. Proto se na nás hospodský díval s nedůvěrou - myslel si, že jsme tuhle legendu už slyšeli. Ujistili jsme ho, že se nám to opravdu stalo a po zádech nám oběma běhal mráz. Cestou domů jsme pak s manželem tu děsivou příhodu rozebírali. Zjevuje se přízrak té zavražděné stopařky proto, aby na ni lidé nezapomněli? Nebo tímhle způsobem alespoň symbolicky po letech dojede tam, kam měla namířeno? Na chatu jezdíme dál a pokaždé, když jedeme po okresní silnici, cítíme úzkost. Už bychom určitě nikomu nezastavili: živému ani mrtvému!
Hana R, (52), Sokolov
